Samotářka

On to ví

Rozevřela jsem dveře a pořádně si změřila osobu přede mnou zda se nepletu. Ale opravdu to byla ona. Její nakrátko ostříhané černé vlasy, nevěřící pohled a potrhané oblečení mě v tom utvrdilo. Položila vedle sebe velkou tašku, kterou předtím měla přehozenou přes rameno.

„Ahoj, Keiro," pozdravila jsem ji. Tušila jsem, že neodolá a přijde, ale netušila jsem, že bude vzhůru i po půlnoci a ještě k tomu sem přijde s velkou a nejspíš i plnou taškou.

„Beru to. Chci znát ten zatracený důvod, proč jsi za mnou přišla. Izabel mi to nějak vysvětlovala, a pokud jsem dobře pochopila, tak hledáš Zástupkyni a podle všeho chceš abych jí byla já a já to beru. Pokud mi to dá střechu nad hlavou a něco k jídlu." Můj úsměv rychle zmizel a nahradilo ho překvapení i zděšení. Jen jsem doufala, že nás žádný upír neslyšel. Jenže mě překvapila i její slova o střeše nad hlavou a jídlem. Měla jsem tušení, ale to byla jen domněnka.

„Tak fajn, téma ohledně Zástupkyně tu nesmíme probírat. Co tahle kdybys šla domů a zítra by jsme si o všem někde v soukromí mohli promluvit," řekla jsem jí. Keira se začala smát. Nebyl to normální smích, spíš hysterický a výsměšný.

„Ty to asi nechápeš. Lidně se o tom můžeme bavit až zítra, ale já nemám kde být. Odešla jsem poté co jsem se Ethana zeptala zda věří v upíry a nadpřirozeno. Řekl mi, že ne, ale pokud mi ti duchové, které prý vidím pomáhají krást nám na nájem ta je mu to jedno. Takže jsem se sbalila a vypadla, protože mi došlo, že mě jen využíval a já se využívat nenechám." Tak teď mi tu něco nesedělo.

„Myslela jsem, že ten dům je napsaný na tvého bratra."

„Nevlastního bratra a byl to super fígl, jak nic neplatit na úřadech. Ale doopravdy ten dům patří Ethanovi a já se k němu nevrátím, takže potřebuji někde bydlet a podle Izabel mi můžeš pomoct." Za tohle bych Izabel nejraději zabila kdyby už nebyla mrtvá, ale někde uvnitř jsem byla ráda, že ji za mnou poslala. Teď jen ja to vyřešit. Pod jednou střechou s několika upíry žít nemůže. Angela a možná i jiní by ji viděli jen jako svačinku. Z mého přemýšlení mě vyrušil nepříjemný hlas Richarda.

„Samotářko, moje kancelář, hned." Panovačný jako vždy. Protočila jsem nad tím oči a otočila se. Zrovna vycházel po schodech do prvního patra.

„Minutku!" křikla jsem za ním.

„Ne hned!" oplatil mi to. Zavrčela jsem a stiskla ruce do pěstí. Jak je možné, že mě dneska zase tolik štve. Měla jsem ho nechat pod těmi meči.

„Jen si něco vyřídím a jsem tam, Bože," zavrčela jsem potichu a otočila se zpátky na Keiru. Nepochybovala jsem o tom, že Richard slyšel moji poslední větu.

Keira na mě podívala a obočí se jí nadzvedlo, když si založila ruce na prsou."Samotářko?" Vyšla jsem za ní na verandu a zavřela za sebou dveře.

„Hele, Izabel ti zapomněla zmínit, že to kdo doopravdy jsem je tajemství, o kterém nikdo z nich neví. Oni mě znají jako Samotářku a tak to musí i zůstat."

„Dobře, ale jen když budu mít kde spát a mít co jíst," trvala si Keira stále na svém. Doufám, že tohle odhodlání bude mít i poté co ji zasvětím do vládnutí, protože z té pozice by jeden zešílel. U mě se to možná už i stalo, protože jsem poslední dobou byla hodně impulzivní.

Vytáhla jsem z kapsy od bundy mobil a vytočila známé číslo. Přiložila jsem si mobil k uchu a čekala kdy se vyzvánění změní na lidský hlas.

„Je milé, že mi taky někdy zavoláš, ale musí to být skoro okolo druhé ráno?" ozval se v telefonu Abbyn unavený hlas.

„Stejně nespíš tak si nestěžuj. Hele věc se má takhle. Potřebuji vědět zda sis už někde našla dům nebo byt a máš v něm místo pro dalšího nocležníka." V telefonu nastalo ticho a potom vrzání dveří.