Samotářka

Výstava

Stála jsem v jedné z předních linií v davu lidí, kteří určitě nepatřili do dvacátého prvního století. Pořádně jsem si prohlédla lidi a podle jejich oblečení jsem to typovala na patnácté až šestnácté století. Ohlédla jsem se po okolí a všimla si, že stojíme uprostřed nádvoří a všude okolo jsou stěny hradu a velké dveře do hradního kostela.

Zadívala jsem se na oblohu, kde jasně svítilo slunce. Nedokázala jsem posoudit zda jsem se dostala do minulosti, jak se mi jednou povedlo díky špatnému kouzlu nebo je to jen jedna z mých vizí z minulosti.

Kostelní dveře se otevřely a z nich vystoupily čtyři muži nesoucí někoho v rakvi. Lidé se odhrnuly na stranu a utvořily uličku, skrz kterou muži nesoucí rakev prostupovali. Počkala jsem až kolem mě prošel průvod, který rakev následoval a šla jsem za nimi.

Procházeli jsme ulicemi města, dokud jsme nedošli do královské krypty. Doprovod zůstal stát před dveřmi, ale já jsem následovala muže nesoucí rakvi až do spodní části krypty, kde se již nacházelo několik hrobů. Zastavila jsem se u jednoho a pořádně si ho prohlédla. V kameni byl pečlivě vyrytý obličej a pod ním jméno. Eduard Alfréd Wilson. Pod ním byl letopočet jeho narození a úmrtí. Patnácet dvacet čtyři až patnácet padesát šest. Přešla jsem k vedlejší hrobce, kam pokládali rakev s mrtvolou.

Muži si ani nevšímali mojí společnosti, takže jen pokračovali ve své práci. Oddělali víko rakve a položili rakev dovnitř kamenného hrobu. Podívala jsem se na mrtvolu a rozeznávala rysy muže, které měl společné s mým Mistrem. Položila jsem ruku na hlavu mrtvoly a jemně jela po liniích jejího obličeje. Ty rysy nebyly podobné, ale stejné. Jen vlasy měl o něco delší. Nepřestávala jsem si prohlížet mrtvolu. Byla jsem jí snad uchvácena, vidět svého Mistra mrtvého, ale ve špatném století.

Můj mrtvý Mistr prudce otevřel oči, které měl zalité stříbrem. Rychle se posadil. Stáhla jsem ruku prudce k tělu a o krok od hrobu ustoupila. Mistrovi oči se přemístily na mě a muži, kteří s námi byli v kryptě začali křičet hrůzou. Srdce mi zrychleně bylo. Nohy chtěli utéct, ale nebyla jsem schopná pohybu. Dokázala jsem se pouze dívat do očí čerstvého upíra, kterému zrovna vyjeli z pod rtů špičky špičáků. Určitě prožíval první hlad, díky kterému jsou upíři nekontrolovatelní a zabíjí všechno co potkají a obsahuje to krev. Když jsem to prožívala já, museli mě uzavřít pod ochranným kouzlem, abych nevyhubila blízkou vesnici. Krmili mě krví, kterou odněkud brali, dokud jsem nebyla plná a potom mě propustili zpátky mezi společnost a učili mě ovládat se.

„Ty tu nemáš být," řekl, ale nespouštěl ze mě oči. Než jsem se stihla nadát stál přede mnou a pozorně mě sledoval. Připadala jsem si pod jeho pohledem menší než jsem ve skutečnosti byla. I když byl v kryptě křik a já bych nejraději utekla, nedokázala jsem uhnout před jeho pohledem. Mistr se ke mně během vteřiny sklonil, chytil mě za hlavu a jeho zuby prokously tenkou kůži na mém krku. Zavřela jsem oči, propadla tomu pocitu a potom začala hlasitě křičet, jak jsem cítila, že mě život opouští.

Vystřelila jsem do sedu a zhluboka dýchala, jako bych oběhla celý svět a sotva popadala dech. Rozhlédla jsem se po okolí. Byla jsem u sebe v pokoji. Položila jsem si hlavu do rukou a uklidňovala svůj dech. Dávala jsem si dohromady všechno co se stalo. Byla jsem na obřadu, vypila krev mého Mistra, potom se objevila v šestnáctém století o celých čtyřista a něco let později a tam jsem sledovala proměnu mého Mistra a on mi pil krev. Fuj. Ten parchant pil moji krev. Ruka mi vystřelila k levé straně krku, kde jsem cítila jeho zuby, ale neměla jsem tam žádné zranění. Buď to byla opravdu dobrá a rychlá regenerace nebo už nikdy nesmím pít Mistrovu krev. Jo je rozhodnuto. Žádná Mistrova krev, už nikdy.