Samotářka

Informace

Hlavní dveře se otevřely a v nich stál Adrien s mými věcmi včetně mého stříbrného kufříku. Asi mu pro příště pěkně a stručně vysvětlím co znamená význam slov, že si něco udělám sama. A ještě k tomu všemu jsem byla podrážděná od Jacoba. Tak ho hlavně neudělat nějakou hloupost.

„Kde je moje motorka?" Dala jsem si ruce v bok a nadzvedla obočí, abych mu jasně projevila svoje naštvání.

„Zaparkovaná v garáži," odpověděl mi Adrian a opřel se o dveře, takže je odsunul. Vytvořil mezeru, kterou jsem prošla zpátky do domu. Snad mi nebude dělat hlídacího pejska.

„Tohle je moje," zavrčela jsem na něj podrážděně a jako správná Osamocená nechala svoje oči zalít stříbrem. Některých zvyků se člověk stěží odnaučí.

Adrian na to nic neřekl, jen poslušně zavřel dveře a vydal se po schodech nahoru. Rozhlédla jsem se po hale. Několik upírů, kteří se ještě zdržovali u hlavní haly se na nás dívali. Teda přesněji na mě. Vážně nesnáším pozornost. A taky nesnáším, když přede mnou někdo něco skrývá jako Jacob.

Protočila jsem nad upíry oči a vydala se po schodech za Adrianem. Musela jsem zjistit, proč mi Jacob nechce říct, kdo mi dodává krev. Vytáhla jsem z kapsy v bundě mobil, který používám velmi zřídka. Obzvlášť k podobným telefonátům, jaký jsem chtěla vést. Vytočila jsem číslo, které jsem znala na paměť a přiložil mobil k uchu. U ucha se mi ozývalo vyzvánění, které mi v některých chvílích dokázalo pěkně dráždit nervy. Je sice malá pravděpodobnost, že v tuhle dobu ještě bude vzhůru, ale u ní člověk taky nikdy neví.

„Ahoj, dovolali jste se Abby Morganové. Momentálně nejsem k dostižení, tak mi prosím zanechte vzkaz," ozval se záznamník. Ví, jak nerada nechávám vzkazy a stejně jí ho musím nechat. Jakmile se ozvalo pípnutí ani na chvíli jsem nezaváhala. Zatímco já budu spát či aspoň odpočívat po boji, ona už může hledat informace.

„Ahoj Abby, to jsem já. Potřebuji, abys mi zavolala hned, jak to bude možné." Stručné a výstižné, víc potřebovat nebude, dokud nebudu někde v soukromí a dál od upírů s hodně dobrým sluchem.

Už jsme s Adrianem mířili do druhého patra. Opřela jsem se o zábradlí a zadívala se dolů. Výška nic moc, ale normálnímu smrtelníkovi by rozhodně ublížila. Vzpomněla jsem si, jak jsem se ráda dívala z výšek na lidi či prostředí pode mnou. Jako malá jsem ráda šplhala po stromech nebo chodila do nejvyšších věží hradu či zámku, abych měla tenhle nádherný výhled. Stále mi vrtalo hlavou, jak je v tom všem namočený můj ex přítel, dokud mě z mého rozjímání a vzpomínání nevyrušil Asrianův hlas, který se pro mě začínal stávat otravným.

„Ten souboj ti musel dát hodně zabrat, když už nemůžeš ani do schodů." Vrhla jsem na něj jeden ze svých naštvaných pohledů, kterému se jen zasmál a pokračoval do dalšího patra. Kolik jich tu k sakru je? Pokračovala jsem za ním. K mé smůle měl v jedné věci pravdu. Byla jsem k smrti unavená. Možná není nejlepší dva dny nejíst, ještě k tomu se v tom stavu dvakrát porvat, potom jet dvacet čtyři hodin v kuse a nakonec po konečném obědě se pustit do duelu s upířím Mistrem. Příště bych mohla nejdřív myslet než jednat. Jenže to stejně neudělám, tak co řešit.

Rozhodla jsem se udržet vzhůru jednoduchou věcí. Konverzace. To jediné mi zbývalo, abych neusnula opřená o zábradlí schodů a to by nebyl nejlepší začátek v novém domě.

„Jak se vůbec jmenuje naše drahá nadutost?" zeptala jsem se. Únava se na mě začínala projevovat, ale teď ji určitě nenechám se projevit. Jen co vylezu nahoru, tak dopiji tu zatracenou láhev a možná si dám i přídavek z kufříku. Adrian se zasmál a zakroutil hlavou.