Samotářka

Večeře

V autě bylo ticho, které jsem si vychutnávala. Vidět všechny ty věci a portréty mé rodiny mě chytilo u srdce. Bylo to něco v co jsem ani nedoufala. Naposledy jsem náš majetek všechen dohromady viděla několik dní předtím než mě přeměnili, ale nyní jsem měla opět tu možnost a jsem ráda, že jsem jí využila. A užívat si jízdu nazpátek do domu v autě, kde převládalo ticho bylo příjemné.

„Příští prosím doprava," řekl Richard a donutil mě otevřít oči. Pokud jsem dobře počítala odbočky na křižovatkách, tak jsme teď měli jet vlevo a ne doprava.

Alexej splnil Richardovu prosbu a odbočil vpravo. Nechápavě jsem se podívala. Usmíval se, ale stále se díval dopředu. Podívala jsem se z okýnka na ulici, kudy procházeli stále lidé a vycházeli či vcházeli do honosných budov.

„Tady zastavte," poručil Richard Alexejovi. Alexej splnil i tenhle rozkaz a zastavil před budovou, jejíž stěny byly převážně skleněné. Slyšela jsem, jak se dveře z vedlejší strany otevřely dveře, ale já jsem zůstávala sedět a pozorovat budovu. Třeba si jen chce něco zařídit a potom pojedeme dál, protože jsem se chtěla zabalit do nadýchaných peřin, vzít si do ruky knihu a číst, dokud to bude možné. Jenže ani takhle příjemně a klidně strávená noc mi není dopřána, když mi můj milovaný Mistr otevře dveře od auta. Zadívala jsem se na něj a nadzvedla obočí v tiché otázce.

„Co tu děláme?" zeptala jsem se ho a vystoupila z auta.

„Jdeme večeřet? Mám hlad a tahle restaurace je dobrá ve vaření jídel i úroveň obsluhy a prostředí jsou skvělé," odpověděl mi Richard a zavřel za mnou dveře. Protočila jsem oči a odfrkla si. Nesnáším takové restaurace a dám mu to i najevo.

„Jo, restaurace pro snoby s vysokým egem a malicherností v krvi." Ignorovala jsem jeho rámě a prošla skleněnými dveřmi přímo k dřevěnému pultu, za kterým stála mladá černovlasá dívka v bílé halence a tmavě modré vestě.

„Pane Wilsone, ráda vás opět vidím. Stůl jako obvykle?" zeptala se dívka, když si všimla Richarda postaveného vedle mě.

„Já vás také, slečno Irisová a ano, pokud je tedy volný," odpověděl jí Richard až přehnaně milým a sladkým hlasem. Vsadím se, že už teď v hlavě té holky se mísí několik myšlenek a některé z nich určitě nebudou nevinné.

„Samozřejmě, následujte mě, prosím." Dívka sebrala něco z pultu, za kterým stála a vedla nás uličkou mezi stoly a ostatními návštěvníky restaurace oblečených do honosných šatů. Nic pro mě, ale když Mistr poručí, uposlechnout není nejlepší nápad. Navíc jídlo zdarma se nikdy neodmítá.

Vyšli jsme po schodech u zadní zdi do dalšího patra, kde nás recepční usadila u stolu hned vedle prosklené stěny hned nad vchodem. Pod námi byla vidět ulice a lidé, kteří po ní chodili, včetně našeho auta, v kterém na nás Alexej čekal. Určitě má z naší zastávky velikou radost.

„Jako obvykle nebo si tentokrát dáte něco jiného?" zeptala se dívka a předložila před nás jídelní lístky. Otevřela jsem ho a začala očima přečítat menu na stránkách.

„Ano, ale tentokrát si k tomu lososu dám sklenku bílého."

„Samozřejmě a vy?" Skvělé. Ptejte se mě, když jsem si ani pořádně nestihla přečíst menu. Zaklapla jsem jídelní lístek a s úsměvem ho předala zpátky dívce. Otázkou bylo zda se držet střídmého a zdravého jídla či ne.

„Já si dám Entrecot se zámeckými bramborami a béarnskou omáčkou a k tomu Portugalské červené, prosím." Recepční se na nás usmála a odběhla i s jídelními lístky pryč. Podívala jsem se zpátky na Richarda, který mě zkoumal svým pohledem. Štěstí, že uprostřed stolu hořela štíhlá vysoká svíčka, protože v nejhorším případě ji na něj hodím.