Samotářka

Duel

Užívala jsem si, jak mi během cesty čechral vítr vlasy. Bylo to příjemné a naplňovalo to mou krev potřebným adrenalinem. Zastavila jsem motorku před bránou, která zakazovala vstup cizím návštěvníkům na pozemek patřící upírům. Vypnula jsem motor a zůstala sedět na motorce. Pozorovala jsem dům, nahlížela do oken, ze kterých proudilo světlo zevnitř a prohlížela si trávník před domem. Uvažovala jsem zda bych tu někdy vůbec mohla žít. Už to bylo hodně dlouho co jsem žila v domě plném lidí jako já.

Protřepala jsem hlavou, abych se zbavila veškerých myšlenek. Nejhorší věc co může být je bojovat s hlavou plnou myšlenek, nad kterými musíte přemýšlet. Přehodila jsem nohu přes motorku a nechala ji stát před bránou. Pokud vím, tak boháči nekradou, a jestli by to někdo přece jen udělal, našla bych ho a pěkně by za to zaplatil.

Přešla jsem přes bránu a mířila si to po chodníčku přímo ke dveřím do domu. Vyšla jsem schody na verandu. Zastavila jsem se u dveří a chtěla zaklepat, jenže dveře se otevřely a v nich stál Adrien s úsměvem na obličeji.

„Tys vážně přišla," řekl obdivně a ustoupil mi ze dveří. Vešla jsem dovnitř a Adrian za mnou zavřel dveře.

„Tak kudy?" zeptala jsem se a zhoupla se na patách. Lhala bych kdybych tvrdila, že nejsem aspoň trochu strachy bez sebe, ale stále mě žene vpřed fakt, že nakopu jednomu arogantnímu Mistrovi zadek.

„Tudy. Rovnou po schodech dolů do spárů tvé prohry," odpověděl mi Adrian a otevřel dveře, za kterými byly schody, které vedly do sklepení domu. Jak poetické. Tak že by se náš druh nakonec schovával ve sklepeních a přespával v rakvích. Nad svou teorií jsem se musela zasmát. Lidi měli velkou představivost. Viděli to co nebylo a neviděli to co měli přímo před nosem.

Sešli jsme až na konec schodů, které nahradila chodba s několika dveřmi zabudovaných v jejích stěnách. Na stropě byly zavěšené světlo, které osvětlovalo chodbu. Adrian se rozešel chodbou a já ho následovala. Přemýšlela jsem co všechno se nachází za dveřmi, ale nakonec jsem to nechala být. Sama nesnáším, když mi někdo narušuje soukromí a mě to teď tak přišlo.

Zastavili jsme se s Adrianem před dveřmi, které byly o něco honosnější než ostatní, ale hlavně se lišili v materiálu, ve kterém byly stvořeny. Zatímco veškeré předešlé dveře byly železné občas u nich byly i elektrické zámky, tak tyto byly ze dřeva. Adrian otevřel dveře a před námi se objevil velký prostor s mramorovými sloupy, které tvořily něco jako kruh okolo středu místnosti. Tam byly položené žíněnky, na kterých stál jeden z mých méně oblíbených upírů, obklopený svými podřízenými. Ti se jako na rozkaz rozestoupily a jejich pohledy se zaměřily na mě. Skvělé. Zase jsem byla středem pozornosti.

Ignorovala jsem pohledy a mířila na žíněnky za Mistrem. Cestou jsem si sundala svoji koženou bundu a hodila ji Adrianovi, který mě následoval. Snažila jsem se dívat přímo před sebe a nedívat se přitom na toho dokonalého upíra stojícího uprostřed žíněnek, protože tělo měl vážně k nakousnutí. Mohutná ramena, břicho plné břišních svalů. Hotový mužský bůh, který na sobě měl jen šedé tepláky a ten jehož arogantnost mi už teď lezla krkem.

Jenže někdy svoji zvědavost neudržím a lepší než se dívat na jeho tělo, za to ale děsivější bylo dívat se mu do očí. Dva modré safíry uložené v očních důlcích mě se zájmem pozorovaly. Zajímalo mě, kolikrát ho už někdo vyzval na souboj, když tu máme tolik upírů jako dohled.

„Takže jsi nakonec přišla," řekl nezaujatým hlasem. Stáhla jsem si vlasy do culíku a postavila se naproti němu.

„Přece si nenechám ujít příležitost nakopat jednomu Mistrovi zadek," odpověděla jsem mu a usmála se u toho jako puberťačka. Překvapilo mě, když se mnou upíři souhlasili tichým smíchem. Uchopila jsem mezi prsty lem svého tílka a vyslekla si ho. Nešlo mi o to svést Mistra, ale znala jsem své zvyky při boji. Upnuté tílko, které mi obepínalo tělo by se mi mohlo posouvat a odhalovat postupně kousky mé pokožky a já bych si ho stále musela upravovat, což by mi během boje vůbec nepomohlo spíš ho ohrozilo. Z davu upírů se ozvalo písknutí a nešlo si nevšimnout, jak Mistr uhnul pohledem níž po mém těle.