Samotářka

Náladovost

Takže upozornění a omluva na začátek! Omlouvám se, že kapča nebyla vydána včera jakožto v neděli, ale to jsem je teprve dopsala a měla jsem problémy s netem. Poté je tu upozornění, že já osobně nejsem s touhle kapitolkou spokojená a přijde mi, že to přestává dávat smysl, takže pokud můžu poprosit, napište mi do komentářů, zda je to jenom můj pocit nebo i váš. Jinak přeji krásné čtení a nějaké věci či postavy se pokusím vysvětlit v dalších kapitolách. Pokud se ale shodneme, že jsem se do toho zamotala a píši již hlouposti, pak můžu příběh stáhnout a upravit, pokud se mi bude chtít. Rozhodnutí je na vás. :) A teď už konec okecávání a přeji příjemné čtení.

P.S: Video nahoře mi pomáhalo s tvorbou a děsně mě chytil refrém. :)

Sama nevím kdy, ale povedlo se mi usnout zatímco Tim měl za úkol najít veškeré informace o Keiře. Povedlo se mu najít třeba informace o tom, že její rodiče nejsou vlastně její rodiče. Byla adoptovaná a najít záznamy o jejích biologických rodičích a jejich rodinách dalo Timovi natolik zabrat, že jsem během toho usnula, když jsem přemýšlela nad tím, proč právě ona má být má Zástupkyně. Něco mi tu prostě nesedělo.

Od dveří se ozvalo zaklepání a mé upíři smysly mě okamžitě vzbudily. Tady se prostě člověk pořádně nevyspí, když už konečně má klidný spánek. Možná bych si mohla na dveře nechat udělat cedulku, neklepte, dokud nebudu vzhůru. To by možná mohlo zabrat.

Při dalším zaklepání jsem se zvedla z pohovky, která mi posloužila jako postel a mávla s rukou, aby veškeré Timovi tabulky a informace zmizeli dřív než je někdo uvidí. Nepotřebovala jsem mít s Richardem další problémy kvůli nepovolené technice v domě, protože přesně takhle se mohl nechat Tim označit.

Otevřela jsem dveře a byla mile překvapená, že za nimi tentokrát nestojí Richard, ale Adrian. Usmála jsem se na něj jako blázen a Adrien nadzvedl obočí. Jeden ze zlozvyků, který asi od někoho pochytil.

„Nějaký důvod, proč jsi sem přišel, mi řekneš nebo tu jen budeme dál stát a pozorovat se? Mám totiž nějaké věci, které si potřebuji vyřídit." A taky jsem mu říkala pravdu. Potřebovala jsem navštívit Keiru a možná se i stavit v nějakém butiku, abych si nakoupila oblečení. Opravdu bych něco potřebovala, protože můj stav oblečení byl ubohý.

„Mám ti vyřídit, že o půlnoci začíná tvoje zkouška na pozici Ochránce. Už to ví celý dům, takže tam zkus být přesně." Opřela jsem se o rám dveří. To se Richardovi povedlo hodně brzo někoho na tuhle zkoušku najít. Myslela jsem, že to bude trvat déle.

„A proč mi to nepřišel říct sám náš velký pán?" zeptala jsem se a neskrývala své pobavení v hlase. Zatím se mi pokaždé stalo, že mi takové věci oznámil on. Nebo jsem si aspoň myslela, že mi to přijde říct sám. Přece jen máme pokoj v jednom patře.

„Má hodně práce a navíc to vypadalo, že asi nechtěl rušit hned po probuzení." Hned jsem si vzpomněla na moje včerejší probuzení a na to jak jsem mu otevřela. Kousla jsem se do rtu. "Myslím, že raději nechci vědět co se mu tu stalo." Souhlasně jsem přikývla. Otočila jsem hlavu zpátky do bytu a zaostřila na mobil a čas, který ukazoval. Bylo něco po osmé. Času dost.

„Nevím, jak ty ale já mám ještě něco na práci, takže se uvidíme na tvé zkoušce," řekl Adrian a chtěl odejít.

„Počkej!" křikla jsem na něj a tím ho i zastavila. Nejspíš to bude pěkně šílený nápad se ho na tohle ptát, ale aspoň to potom nebudu muset hledat po celém městě. "Nevíš, kde bych tady někde našla nějaký obchod s oblečením?" Adrian na mě zamrkal a potom se usmál.

„Dej vědět Niky. Ta se v tomhle vyzná lépe než já a je něco jako jedna z hlavních stylistek v našem domě." Přikývla jsem a zavřela dveře. Přešla jsem zpátky obývacího pokoje.