Výkřik do tmy

Ulička..

   No bezva jede se, už za tři dny a na rovinu, nikam se mi nechce. Po tom, co se mi v poslední době děje, ale nezradí svou třídu. Každopádně si zítra začnu balit, ať na nic nezapomenu.

    Vzala jsem seznam a uložila ho nazpátek do obálky. Došla jsem do pokoje, hodila obálku na stůl a šla ještě spát. Když jsem se probudila, byly přibližně čtyři hodiny. Ani nevím, jak se mi to povedlo, takhle dlouho spát. Tak stejně bych neměla co dělat a aspoň jsem si pořádně odpočinula. Každopádně jsem měla hrozný hlad, ale v lednici ani ve spíži, už nic nebylo. Takže jsem musela nakoupit, problém byl jen ten, že jsem měla jen 50 korun. To je tak na chleba a máslo, to mi bude do odjezdu stačit. Hodila jsem si přes sebe kabát a šla. Před krámem, jsem si uvědomila, že mám na sobě pyžamo, opět. Stává se mi to docela často...

  Rychle jsem prolezla krám a vzala si, co potřebuju.

„Už se těším, až si dám jídlo" 

„to snad ne..."

   Byla otevřená jen jedna kasa a byla u ní hrozně dlouhá fronta. Nic se nedalo dělat, musela jsem čekat. Když jsem byla těsně před pokladnou, tak jsem si všimla, jak na mě pozoruje nějaký muž, furt mě pozoroval i po tom, co jsem zaplatila. Pozoroval mě, a aby toho nebylo málo, začal mě i sledovat. Šla jsem čím dál tím rychleji, ale on se za mnou pořád držel. Vnímala jsem víc toho muže, něž cestu. Zašla jsem do slepé uličky. No bezva... Muž se, ale přibližoval blíž a blíž ke mě...

     Předem se omlouvám, že je dnes kapitola tak krátká, vynahradím vám to v dalším díle. Tak doufám, že se na nezlobíte :) ...

                                                                                                                                                                     Klárý :3