Výkřik do tmy

Odjezd

      Měla jsem rozbité okno a na zemi ležel kámen, na kterém byl nějaký papírek. Vzala jsem kámen do ruky a vytáhla papír...

Hned, co jsem se podívala, jsem papír zahodila. Ono nestačilo to, že jsem měla rozbité okno, ale ten papírek byl od krve (jako ten nůž) a byl na něm vzkaz.

„Jak si přeješ..."

Jako co mě zarazilo nejvíce, jak se sem dostal ten kámen, když bydlím v pátém patře? Já nikam nechci. Takže jsem došla pro telefon a vytočila jsem číslo učitele.

„Dobrý den"

„Ahoj, děje se něco, že voláš takhle před odjezdem?"

„no...vlastně jsem chtěla říct, že nechci jet..."

„hele to máš smůlu, je to už zařízený"

„ale..."

A típnul hovor. Já ho tak nenávidím, když nechci tak mě nebude přeci nutit a já se bojím, začne to jen blbým skype a končí to rozbitým oknem, co když to bude i pokračovat...

Každopádně na výlet jsem musela, jinak bych měla problém. No, ale co teď s tím rozbitým oknem?!

A jelikož teď nemám, ani korunu budu to muset vymyslet jinak. Takže jsem vzala závěsy a zakryla s nimi rozbité okno, uklidila střepy a kámen položila na kuchyňskou linku.

„lepší, už to nebude"

Ještě jsem si všimla papírku na zemi a chtěla ho vyhodit, ale těsně před košem jsem se zastavila a papírek si schovala do kapsy. Pak jsem si zkontrolovala věci, namazala si chleba s máslem a vydala se ke sportovní hale. Fakt tam nechci, ale zase na druhou stranu nepotřebuju slyšet pomluvy od dětí...

Každopádně už jsem byla u sportovní haly a všichni tam byli s dobrou náladou, jen já se tam mračila...

   Chci říct, že tenhle díl je krátký z důvodu, že chci oddělit před výletem a výlet :)                                 
                                                                                                                                                          Klárý :3