Výkřik do tmy

TÁBOR

Každopádně už jsem byla u sportovní haly a všichni tam byli s dobrou náladou, jen já se tam mračila...

Po chvilce se ke mně rozeběhla Kája a začala skákat nadšením, že někam jedeme, ale já na ni furt zírala. Začala tam tedy do mě šťouchat a provokovat do té, doby dokud jsem se neusmála.

Sice jsem neměla na úsměv ani pomyšlení, ale ono to po chvíli toho Káji skákání ani nešlo vydržet. Tak jsem nahodila falešný úsměv. Společně jsme došli k ostatním, byly tam už všichni. Když jsme tam došly, hned ke mně zamířil učitel. No bezva, to mi chybělo...¨

„můžeš mi říct, co blbneš?!... Když se něco zaplatí, tak už pojede."

„jo..."

A bez dalších slov odešel. Ale měla bych k tomu důvod, abych nejela. Přijel autobus a nemohla jsem, už couvnout. Začali jsme nastupovat, a když jsme se usadili, začal se číst seznam.

„Takže,...Marie, Bára, Kája, Vanesa, Adéla, Veronika, Vašek, Honza, Míra, Roman, Radek, Sebastián, Vítek, Bruno, Tomáš." Postupně se všichni ozývali a nakonec se na mě učitel podíval, jako by řekl „hmm...tak jsi tu".

Ještě než se autobus rozjel, vytáhla Marie klobouk s papírky, na kterých byla čísla, která nás měli rozdělit do týmů.

„Takže, první tým si přesedne na levou stranu autobusu a druhý tým na pravou."

V prvním týmu jsem byla já, Bára, Kája, Veronika, Míra, Vítek, Sebastián, Bruno. Což bylo docela v pohodě.

Takže jsem si přesedla na levou stranu a doufala jsem, že si vedle mě sedne někdo, kdo tolik nestojí o rozhovor jako například Bruno, ale to by na mě bylo moc velké štěstí. Takže místo někoho tichého si ke mně sedla Kája, což bude cesta plná kecání a srandy a smíchu, na který jsem neměla ani pomyšlení. Když jsme se usadili, podívala jsem se na druhý tým, v kterém byla Marie, Vanesa, Adélka, Honza, Roman, Vašek, Tomáš a Radek. Pak jsem se nahnula k oknu a čekala, než se konečně autobus rozjede. Nikam nechci, jediné co si přeji je zalézt pod deku a nevylézt.

Autobus se rozjel. Takže po celý výlet musím udržet falešný úsměv, ale co když se tam něco stane...

Každopádně jsem celou cestu poslouchala Káji vyprávění, asi o všem. Ta cesta se hrozně táhla, připadalo mi to jako věčnost.

„konečně" vykřikla jsem, když se autobus zastavil a všichni na mě zírali a po chvíli se začali smát.

„Takže si všichni vezmete věci a tady holky nás zavedou na mýtinu" prohlásil učitel a všichni začali vystupovat.

Já došla za Marii, vzali jsme si věci a Marie ohlásila, ať se seřadí podle týmů a tak za sebou půjdou, hezky za sebou. Šli jsme asi půl hodiny, bylo to docela daleko. Když jsme došli, byl další pokyn rozdělit si mýtinu na dvě části a upravit si ho ve svůj prospěch. Byla to vlastě první příležitost jak nasbírat nějaké body.

 Náš tým se hned zběhl a rozdali jsme si úkoly. Takže Já s Kájou jsme, měli postavit stany, Bára s Verčou kameny na ohniště a kluci šli pro dříví.

Šlo nám to docela rychle, a taky jsme byli první, v druhém týmu měli zmatek a neměli ani stany. Takže jsme měli volno, šla jsem si vybalit věci a hned po tom jsem nepozorovaně vyběhla s tábora do lesa. Chtěla jsem se projít, sama... Bylo to fajn projít se po lese slyšet zpěv ptáků, byla to za celou tu dobu jediná chvíle, kdy jsem se cítila bezpečně a v klidu, až do chvíle něž...
 

                                            Klárý :3