Výkřik do tmy

Hra na život a na smrt

Dořekla a nožem rychle přesekla jejich jazyky. Zase vystříkla krev. Karla se krví začala dusit a Vítek po chvíli také. Ne o Káju nesmím přijít je pro mě jako sestra.

Kdyby mě poslechl a aspoň Káju zachránil, ale on na ně jen koukal a smál se tím svým ďábelským hlasem, Kája a Vítek jen kašlali a dusili se vlastní krví, bylo to tak nechutný a ještě když víte, že jsou to vaši přátele. A já nemohu nic dělat...

"Hej! Řekl si, že mě budeš dávat úkoly... Ne, že mi zabiješ přátele!"

"TAK TY BY SI CHTĚLA ÚKOLY JO? TAK DOBŘE A NAZVEME TO HRA NA ŽIVOT A NA SMRT. ROZMÍSTIM TVÉ PŘÁTELE PO LESE A MÁŠ PŘESNĚ 24 HODIN NA TO, ABY SI JE "ZACHRÁNILA"... JO A KÁJA S VÍTKEM... NO TY UŽ NEMAJÍ ŠANCI PŘEŽIT. HODNĚ ŠTĚSTÍ"

Dořekl, mávl rukou a vše okolo zmizelo. Už nebyla tma, už nebyl po zemi sníh, nikde ani kapka krve. Vše bylo jako dříve, s rozdílem, že v táboře nikdo nebyl. Lehla jsem si do zelené trávy a zavřela oči. Byl to jen sen, ostatní jsou určitě někde na výletě. Po chvíli jsem otevřela oči a pohlédla na oblohu. Místo mraku tam byli čísla, která se pořád měnila. Ukazovala 23:57:33 a mě došlo že to nebyl sen. Byl to odpočet času, ve kterém mohu zachránit své přátele. Pak už jsem neváhala ani vteřinu, zvedla jsem se a doběhla jsem ke svému stanu, vytáhla jsem svůj batoh a začala do něj házet věci. Jídlo, oblečení, taštičku s první pomocí, sirky, nůž, polštář. Vyšla jsem ven a vzala si lano, které jsem taky hodila do batohu. Mám asi vše, i když...

Rozběhla jsem se k učitelovu stanu a začala hledat tu sekeru, kterou nám tenkrát podával, konečně ji mám, teď mám asi vše. Teď ještě vědět kde je
hledat...

Ještě než jsem se vydala do lese, položila jsem doprostřed tábora kámen a okolo něj jsem položila různé věci, kdybych se vrátila, tak abych věděla, kam jsem už šla. Tak první půjdu na západ.

Vydala jsem se tedy na západ.

Můj úkol od NĚJ zněl, najdi a zachraň. Takže musím jít a zachránit, musím mu věřit...

Udělala jsem první krok na západní stranu, jen co se má špička boty dotkla trávy, projela mým tělem ostrá bolest. Od nohou k trupu, od trupu k prsům, od prsou do paží a krku, od krku do hlavy, když bolest přešla do hlavy, zmizela jako pára. Druhý krok a znovu, třetí, čtvrtý, pátý, ta ostrá bolest se opakovala každým krokem. Připadalo mi, jak kdybych vkročila do zakázané zóny.

"Musím běžet, to bude lepší..."

Bylo to lepší, ale běžet nemůžu věčně, to bych nevydržela a navíc ta bolest...

A taky, že nevydržela, asi po deseti minutách se mi podlomila kolena a Já padla na zem. Po chvíli ta bolest byla ještě horší a já se zkroutila bolesti jako plast nad ohněm. Však jsem neudělala ani krok a ta bolest je tu pořád, ale ještě horší, připomíná mi to bolest, kterou mi způsoboval ON. Už necítím tělo a na tu bolest jsem si zvykla, převrátila jsem se na záda a pohlédla na oblohu. Pořád se odpočítával čas. To jsem tu už tak dlouho?!

Odpočet ukazoval 22:31:31... Avšak můj pohled na odpočet rušila jaká si tlustá větev. Po chvíli koukání nad sebe jsem si uvědomila, že je to kladina, tak jsem se zvedla a šla se podívat blíže. Ta bolest, byla pryč. Obcházím kladinu, ale nikde nic podezřelého, ale najednou...

BUM

Ozvala se rána, která vycházela od kladiny. Všechno bylo jiný, pod kladinou se objevilo jaké si zařízení a kladina? Ta byla v uzavřené skleněné místnosti a v ní byla Veronika...

Neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla jsem se k ní, začala jsem do skla mlátit a křičet její jméno, ale nebylo mi to k ničemu platné. Viděla mě, ale ani se nehnula.

Vzdala jsem to a odešla jsem dál od místnosti, ale po chvíli jsem se naštvala a rozeběhla jsem se k místnosti a vší silou jsem do toho napsala ramenem...

Ne, aby to třeba prasklo. Místo toho se z podlahy vysunuly ostny a ozval se hlas.

"AHOJ... KOUKÁM, NAŠLA SI SVOU PRVNÍ KAMARÁDKU, JESTLI JI CHCEŠ, ZACHRÁNIT MUSÍŠ SPLNIT JEDNODUCHÝ ÚKOL. PŘED TEBOU JE STROJ, KTERÝ POMŮŽE TVÉ KAMARÁDCE UDRŽET ROVNOVAHU NA KLADINĚ."

Pohlédla jsem na Veroniku a seděla na jakési židli s dvěma nádobami na stranách, došla jsem ke stroji a hned jsem pochopila, co musím udělat... V stroji byli dva otvory na ruce a vevnitř, řekněme řídítka, řídítka obalená ostnatým drátem.

"DOUFÁM, ŽE SI POCHOPILA CO JE TVÝM ÚKOLEM. ALE KDYBY NÁHODOU. VE STROJI JSOU DVA OTVORY NA RUCE, KDYŽ JE TAM DÁŠ, DO KONCE ÚKOLU NENÍ UNIKU. RUKAMA MUSÍŠ ZMÁČKNOUT "ŘÍDÍTKA" TAK, ABY TI TEKLA KREV, A TAK, ABY SE TVÁ KAMARÁDKA VYVÁŽILA A NESPADLA DOLŮ. PRAVÁ RUKA, PRAVÁ NÁDOBA. LEVÁ RUKA, LEVÁ NÁDOBA. HODNĚ "ŠTĚSTÍ"..."

Takže, abych zachránila Veroniku, musím objevovat svou krev....

Přišla jsem blíže ke stroji a položila jsem na něj ruku. V tu chvíli se spustil 30- ti sekundový odpočet. Ruku jsem okamžitě odtrhla od stroje, nevěděla jsem, co dělat. Musím jí pomoct...ale já zase budu trpět...ona by to pro mně neudělala...nebo jo?...musím
Pomoct...ne nemusím!

3
2
1

Stroj začal pracovat a Veronika se blížila ke kladině. Už byla na kladině a začala se naklánět na levou stranu. Tohle přece nemůžu dopustit, už jsem neváhala a obě ruce strčila do stroje. Otvory se přilepily na mé zápěstí a rychle jsem zmáčkla "řídítka" a levou rukou.

"Aaaaa"

To bolelo ještě víc, než bolest způsobená kroky, ale hlavní bylo, že se Veronika vyvážila. No, alespoň na chvíli, teď naopak padala na pravou stranu. Musela jsem to pro ni udělat, takže jsem chytla "řídítka" pravou rukou.

"Aaaa"

Má krev pomalu stékala po ostnatém drátu, kapky krve padaly do trychtýře, který naplňoval nádoby a Veronika se vyvažovaly na kladině. Snad mi to za to bude stát a zachráním ji...!

Veronika byla už u konce kladiny a Já byla ráda, že mé utrpení je u konce...

Lesem se, ale náhle prohnal řev a hrozný chlad a já "řídítka" pustila...

Veronika se převážila.

BUM

Už to nebyla čistě průhledná místnost, nýbrž místnost vymalovaná do červené barvy.

Ruce se uvolnily a Já padla na kolena, pohlédla na své ruce a pak hned na místnost, kde byla Veronika a znova a znova. Do očí se mi hrnuli slzy a ve mě se hromadil smutek, ale zároveň i vztek a nenávist.

"Hej?! Ty zrůdo!!! Nehraješ fér!"

"HA HA HA HA JÁ ZRŮDA NEJSEM, TY SI ZAVINILA SMRT NE JÁ. HA HA HA HA ZABILA SI SVOU KAMARÁDKU. TY ZRŮDO!!!"

"Ne! Ne! Ne! Já nejsem zrůda!"

Rozběhla jsem se pryč, ale ten zlověstný smích mě doprovázel celou dobu. Ty za to nemůžeš, ty ne! On tě podvedl, nemůžeš za tu smrt! Jsi nevina, on je ta zrůda ne Ty! Buď v klidu, zachraň ostatní! Běž sakra!

Další kapitola je tu snad se bude líbit :)...Omlouvám se, že teď nebyly díly, ale tak znáte to konec školy, tak snad se nezlobíte ^•^

Dále chci poděkovat za 1500 přečtení:3 jste úžasný♡

Klárý:3