Výkřik do tmy

ON

    Nemám ani ponětí, o čem to Emily mluvila, ale věřím jí. Abych se přiznala, mám toho dost, zamkla jsem telefon, vložila ho nazpátek do kapsy a šla si lehnout do svého stanu. Ani ne do minuty jsem usnula.

Ráno, když jsem se probudila, tak jsem měla divný pocit, byla zima, tma a vše mě bolelo. Protáhla jsem se a rukama přejela přes obličej. Když jsem se na ruce podívala, vykřikla jsem zděšením. Byly od krve, zběsile jsem začala hledat telefon, pak si zapnula přední kameru a podívala se na sebe. Oddychala jsem si, když jsem zjistila, že mi jen teče krev z nosu.

To se mi občas stává, sice ne tak hodně, ale nevadí.

Takže jsem našla kapesníky a zastavila proud krve. Vzala jsem si znova telefon a podívala se na facebook. Nic, žádné nové zprávy od Emily a na ostatní jsem odepisovat nechtěla. Když jsem zjistila kolik je hodin, bylo mi to docela divný. Hodiny mi ukazují 7:47, ale venku to vypadalo tak na 22:00. Rozepla jsem tedy stan a dovnitř vnikly paprsky světla. To je divný, ale ještě divnější bylo, že se mi na ruce objevila čerstvá krev...

Otevřela jsem stan a venku nebyla zelená tráva a kytky, nebyl slyšet zpěv ptáčků. Venku bylo bílo jako v prosinci, vyšla jsem ven a bosa se postavila před stan. Koukala jsem se před sebe, ale nikdo nikde, ani žádné ohniště stany, prostě nic. Když jsem se ohlédla na svůj stan, zlekla jsem se. Proto nebylo vidět světlo. Stan byl obalen v červené pláštěnce, byla po něm krev.

Zírání na stan přerušil, takový zvuk jako, když se zakousnu do chipsu. Otočila jsem se a přede mnou byli všichni ze třídy. Nestáli, ale nohama pevně na zemi, byli ve vzduchu. Byli docela vysoko. No..., až na Bruna, který ležel na zemi a sníh pod ním se zbarvoval do červena, chtěla jsem se k němu rozběhnout a pomoct mu, ale nešlo to. Mé bosé nohy, byli jako přimrzlé, snažila jsem sebou škubat, abych se uvolnila, ale každé mé škubnutí bylo jako bodnutí do zad. Hrozně to bolelo, ale nevzdávala jsem to...

Každým škubnutí se mi více podlamovala kolena, ale pohled na kamaráda v bezmoci mě nutil nepřestat. Po chvíli jsem nemohla ani mrknout, natož sebou škubnut, byla jsem jako socha..., no... zmrzlá socha...

Bruno se už ani nehýbal, po tváři se mi začali kutálet slzy, stékaly mi pomalu po obličeji, až k bradě a jedna kapka ukápla do sněhu. Ozvala se ozvěna, jako když hodíte kamínek do studny. Jen co ozvěna utichla, sníh roztál, ale ne úplně byl to takový kruh, ve kterém jsem byla já a spolužáci. Místo sněhu se okolo nás vznesly plameny, setmělo se a zpovzdálí se ozýval ďábelský smích. A po chvíli se k tomu přidal i vzlykot. Pohlédla jsem na své spolužáky, ale byli pořád ve vzduchu, akorát měli přes hlavu černý hadry.

"Hej!!! Slyšíte mě?!"

"Halóóó, pomoc Prosím"

Připomínalo mi to hlas Karličky.

"Neboj, pomůžu ti, jen se odtud nějak dostanu..."

"TAK TO BY SNAD STAČILO!!!"

A přede mnou se objevila vysoká postava oblečená v černém hábitu s červenou maskou přes obličej. Měl tak hluboký a temný hlas...

Obě jsme začali pištět a postava v černém mávla lehce rukou a mi nevydali ani hlásek, nešlo to vůbec! Jen jsem se vystrašeně podívala na postavu v černém. Budu mu říkat ON!

"PŘESNĚ KVŮLI TOMUHLE VÝRAZU, TOHLE TAK MILUJI A NECHTĚLA BY, SI JEŠTĚ BREČET TO BY MĚ POTĚŠILO JEŠTĚ VÍC. NO A MOŽNÁ BYCH UŠETŘIL TVÉ KAMARÁDY, ZÁLEŽÍ TO JEN NA TOBĚ NEPOSLECHNEŠ-LI MŮJ ROZKAZ JEDEN Z NICH ZEMŘE!!!"