Výkřik do tmy

Neznámí

     Začalo mi hrozně tlouct srdce, už se začínám dost bát.

Kdo to byl?...Kde vzal mé číslo?... Jak mohl vědět, že jsem na to myslela?...

        Když jsem se uklidnila, vydala jsem se na cestu k Barče. Když jsem byla těsně před vchodem, řekla jsem si, že se jí svěřím a řeknu ji co se mi v poslední době děje, ale uvědomila jsem si, že to moc dobrý nápad není. Bude si o mně myslet, že jsem magor. Radši si to nechám pro sebe. Konečně jsem došla ke vchodu a zazvonila. Bára mi hodila klíče a já si otevřela, vyběhla schody a zaklepala jsem na dveře. Hned co mi otevřela tak jsme si začaly povídat o těch holčičích blbostech. Asi po 20 minutách kecání jsme, už musely vyjít a tak jsme zamkly a šly jsme po schodech dolů. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky, otočila jsem se. Nikdo tam nebyl, tak jsem se otočila a šla dále. Po chvíli znova otočila jsem se, ale nějak jsem neudržela rovnováhu a spadla jsem ze schodů, skutálela jsem se po chodech do nižšího patra. Zastavila jsem se o zeď. Bára ke mně doběhla a něco na mi říkala, ale vůbec jsem ji nerozuměla. Vytáhla telefon a někomu volala. Pak mi pomohla, abych se postavila na nohy a opatrně se mnou došla až do přízemí, kam mě posadila ke zdi a začala na mě opět mluvit. Po chvíli jsem ji začala rozumět...

„v klidu seď, za chvíli tu bude pomoc" nebo ta něco...

      Asi po 5 minutách přijela sanitka. Naložili mě i s Bárou a vezly do nemocnice. Po celou dobu co jsem byla v sanitce zkoušeli, zda vnímám. Když jsme dorazili do nemocnice, poslali mě na pár vyšetření.

     „Není to nic vážného, máš jen modřiny. Zlomeného taky nic nemáš, měla jsi velké štěstí. Jen teď zůstaneš týden doma, aby sis odpočinula." Řekla doktorka, zvedla jsem se a pomalu, ale jistě jsem šla na chodbu, kde na mě čekala Bára.

„Jak ti je?!"

„a-ale jo jde to..."

     Bára mi zavolala taxi a já jela domu. Jsem ji moc vděčná za to, že mi pomohla. Dorazila jsem domu, odemkla si a šla si hned lehnout. Měla jsem toho dost, už ze mě začínám být magor nebo já nevím, tohle co se mi děje není normální. Ráno, když jsem se probudila, bylo mi už o dost lépe. Vzala jsem si telefon a začala si psát s kamarády. Asi po hodině jsem začala mít hlad, došla jsem do kuchyně a připravila si snídani, položila ji na stůl a pustila jsem si hudbu. Vždy mě poslouchání hudby uklidní, ani na to co se mi v poslední době stalo, jsem nemyslela. Měla jsem prostě čistou hlavu.

Ubíhaly další a další hodiny. V půl desáté mi přišla další zpráva, tentokrát na skype. Kdo mi to píše?!

    První osoba na, která mě nepadla, že to může být je Neznámí. Tak jsem začala říkat té osobě, co mi psala. Začala jsem se opět bát, nevěděla jsem, zda se mám podívat nebo to nechat být.

„nejsem přeci strašpytel!!"

      A pomalu jsem se kurzorem myši blížila ikoně, kde blikalo upozornění zprávy. Těsně před ikonou jsem se zastavila a zaváhala jsem. Po chvíli jsem se nakonec odhodlala a rychle jsem klikla na ikonu. Oddychla jsi, když jsem zjistila, že mi napsala Marie.

    „ahoj, Bára mi vše řekla. Doufám, že jsi v pohodě...chtěla jsem ti říct, že se začínají vybírat peníze tak se u tebe zítra ráno zastavím. Tak si připrav 500 korun a za to ti dám seznam věcí, co si vezmeš s sebou jo?"

„dobře, budu tě čekat"

      Zaklapla jsem počítač a šla spát. Probudilo mě klepání na dveře, oblékla si župan a šla otevřít. Stála tam Marie s obálkou.

„Pojď dále, jen dojdu pro peníze."

     Zavřela jsem za ní dveře, rychle doběhla pro peníze, dala jsem je Marii a ta mi za to dala obálku s informacemi. Jelikož se blížila osmá hodina tak musela jít do školy.

"Děkuji a ahoj"

Pak jsem si sedla, rozbalila obálku a začala čist seznam:

Dne 25.6.2016

Odjezd: v 13:30 u Sportovní haly

Příjezd: 5.7 přibližně v 18:00 hodin u Sportovní haly

   Pojede se stanovat na samotu (Poblíž Koštic). Co sebou: stan, spacáky, nějaký polštář a deku, oblečení (podle uvážení), dále hygienické potřeby, nějaké lano, kapesný nožík, zapalovač nebo sirky, baterku, psací potřeby, nějaký blok. Dále si můžete vzít nějaké sladkosti. A nejdůležitější je dobrá nálada.

No bezva jede se, už za tři dny a na rovinu, nikam se mi nechce. Po tom, co se mi v poslední době děje, ale nezradí svou třídu. Každopádně si zítra začnu balit, ať na nic nezapomenu.

 Další díl je tu, snad se vám bude líbit :3 ... Ještě bych chtěla poděkovat za 100 přečtení, udělalo mi to hroznou radost :3 

                                                                                                                                                                               Klárý :3