Výkřik do tmy

Běž

     Bylo to fajn projít se po lese slyšet zpěv ptáků, byla to za celou tu dobu jediná chvíle, kdy jsem se cítila bezpečně a v klidu, až do chvíle něž...

Jsem uslyšela podivné zvuky. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl, ale zvuky ne a ne přestat. Koukala jsem se na všechny strany, nikdo nikde jen ty zvuky, ani ptačí zpěv nebyl slyšet.

''Já už to tu nevydržím,,

Vykřikla jsem a rozběhla se do lesa, hluboko do lesa, ale ty zvuky nepřestávaly. Běžela jsem, co to jen šlo, po další chvíli se přidaly i kroky. Už jsem pomalu nemohla, když v tom jsem před sebou zahlédla mýtinu. Doběhla jsem na ni a jen co jsem tam stoupla zvuky se utišily a opět byl slyšet zpěv ptáků. Podívala jsem se nazpátek do lesa, ale nikdo tam nebyl. Zaraženě jsem zírala do lesa. Ale byla jsem ráda, že to přestalo. Ale počkat?! Kde vůbec jsem?!

Jen tak jsem tam stála. Když v tom mě někdo chytl za rameno. Vykřikla jsem a otočila se.

''Co?!,,

Za mnou stála Kája. V tom jsem si vlastně uvědomila, kde jsem. Byla jsem celou dobu v našem táboře, ale nevšimla jsem si stanů, ani Káji nikoho!!!
Bezva teď si o mě bude myslet Kája, že jsem magor.

"Jsi v pohodě? A kde jsi vůbec byla...?,,

"A-ale jo jsem. Šla jsem se projít..,,

"To je dobře, už jsme tě všichni hledali, byla jsi pryč hodinu,,

Počkat, rozuměla jsem dobře. Byla jsem pryč hodinu, však mi to přišlo jako pět minut a navíc běžela jsem na opačnou stranu od tábora.

"Noo jáá...promiň ztratila jsem pojem o čase,,

"Hlavně, že tě tu už máme,,

Zase mě zavalila vlna otázek. Proč se ty zvuky ozývaly? Co byly zač? Proč mě ty zvuky pronásledovaly? Odkud se vzaly ty kroky, když za mnou nikdo nebyl? Jak jsem se dostala nazpátek do tábora?

Proč se mi tohle děje, proč zrovna mě. Já už to nedávám, nechci tu být. Bojím se co bude zítra, pozítří, za týden, co když to nepřestane?...

Mé myšlenky najednou někdo přerušil, byl to učitel...

"Jak si to představuješ?! Ty tu máš na starosti program a ty se jdeš projít? Ještě jednou uděláš něco, co mi neřekneš a budeš mít se mnou velký problém!,,

Jen jsem tam na něj zírala a poslušně kývala hlavou na vše co řekl, i když vůbec nevím o čem mluvil. Pak mě chytl za ruku a táhnul mě k mému týmu. Hned se ke mně přihrnula Marie a chtěla po mně program. A řvala:

"Dělej, nestíháme,,

"Jo v klidu, už jsem tady!,,

Zařvala jsem na ni a šla jsem do svého stanu, kde jsem začala hledat papír s programem. Nikde jsem ho nemohla najít, tak jsem vycházela celou tašku.

"Konečně..,,

Vzala jsem program a začala ho číst.

"Marie...musíme udělat hromadný ohniště na táborák,,

Vyšla jsem ze stanu a s Marii jsme došli za učitelem, oznámili jsme mu program a on najednou odešel do svého stanu. Když vyšel ze stanu v pravé i levé ruce držel sekyru. Jen jsem se podívala na Marii a pak nazpátek na učitele. Podal nám sekyrky a řekl:

"Každý tým má jednu, a vašim úkolem bude porazit strom a připravit si s něj lavičku k ohništi, a potom nasbíráte kameny. Jo a ještě vám musím dát lopatu,,

Však nám to tu nepatří a on nás nechá kácet stromy a je to proti zákonům, ale bála jsem se mu to říct, tak jsem radši mlčela.

Docela by mě zajímalo, kam to všechno schoval, ale tak o "zábavu" jsme měli postaráno. Je přesně za pět minut šest. Takže, to musíme, stihnou, co nejdříve, protože už mám hlad a jak tak koukám, nejsem jediná. Každopádně jsme se seběhli a rozdali si práce. Kluci šli pokácet strom a my holky, máme nasbírat kameny a ohraničit naší část ohniště. Navrhla jsem holkám, že se rozdělíme a každá bude hledat sama. Jen Kája zůstala v táboře, aby vykopala základ ohniště.

"Takže tak za půl hodiny se uvidíme,, řekla jsem a vlezla do lesa přesně stejným směrem jako předtím, vím, že bych měla hledat kameny na ohniště, ale přebrala na de mnou kontrolu zvědavost...naposledy jsem se koukla za sebe a zhluboka se nadechla, a s výdechem jsem se rozběhla stejným směrem jako před tím. Celou dobu jsem jen poslouchala své kroky a přišlo mi to jako věčnost. Pořád nic najednou jsem uslyšela výkřik. Zastavila jsem se a otočila se směrem odkud jsem slyšela výkřik a bez váhání jsem se tím sběrem rozeběhla. Po chvíli se výkřik znovu a znovu opakoval, pořád jsem zrychlovala, po chvíli se přidal i pláč, před sebou jsem opět uviděla nějakou mýtinu a zdálo se mi, že tam někdo stojí. Vypadalo to jako mála holčička, v bílé košilce s černými vlásky. Každým krokem jsem zpomalovala. Těsně před mýtinou jsem se zastavila a koukala se na ní. Bála jsem se, že mi něco udělá najednou zvedla hlavu a podívala se na mě, stékaly ji slzy po tváři a bez váhání jsem se k ni vrhla, ale co jsem vkročila jedním krokem na mýtinu tak zmizela. Zaraženě jsem koukala na místo kde stála. V dálce jsem po chvíli uviděla světlo a šla k němu byl to nás tábor, vždyť to bylo zase na jinou stranu?!

Jak jsem se mohla zase dostat k našemu táboru. Rychle jsem posbírala pár kamenů a šla tam, vyskládala jsem kameny okolo díry, kterou vykopala Kája a volala na ostatní, nikde nikdo.

Zašla jsem se podívat do stanů, taky nic. Ani lavičky tam ještě nebyli, tak jsem si myslela, že jsem tu první. Sice mi to bylo divné, ale doufala jsem v to. Takže jsem dodělala ohniště a rozdělala oheň. U učitelova stanu byl kotlík, který jsem vzala a upevnila ho nad ohniště.

Uběhlo dalších patnáct minut, pořád nikdo nikde. Docela jsem se se bála po tom co se mi dneska stalo a co když se něco stalo i
jim...?

Začala jsem volat všechny jména spolužáků, ale nikdo se neozýval. Šla jsem do lesa a procházela to tam, zda někoho neuvidím. Začalo se stmívat. No bezva to mi chybělo...

"Ahoj! Pojď sem!,,

Někdo na mě promluvil jemným hláskem, pomalu jsem se otáčela, když jsem si všimla kdo tam stal tak jsem....

------------------------------------------------------

Tak je tu další díl, snad se vám líbí. Je to zatím nejdelší díl :3

A také bych vám chtěla poděkovat za 600 přečtení, ani jsem to nečekala ^•^ vždy mi to udělá hroznou radost a nutí mě to psát dál a dál. Jsem hrozně ráda za, každý komentář, hlas a sledování. Doufám, že se vám příběh bude líbit i nadále :3 ^•^

Klárý:3