Výkřik do tmy

Plánování část 2

   Po chvíli se ozvala rána a já vykřikla, spadl mi nůž ze stolku... Najednou se vše uklidnilo a na tu stránku co jsem četla, skočil ERROR.

„Maru, co to bylo?!"

„ co? však to bylo v pohodě ty si tu pištěla" 

„Ta stránka co jsi mi poslala, začal tam někdo mluvit a potom mi tu spadl .."

„Asi jen nějaký vir...a neříkala jsi tak náhodou, že na to nevěříš a že se nebojíš?"  

„Nevěřím, ale teď se docela bojím..."

„To je jedno, takže místo máme, nebudeme na to tedy brát ohledy. Teď program.."

„Dobře, co se rozdělit do týmů a pak různé souboje a úkoly?"

„To zní dobře."

      Pak jsme si volali ještě hodinu, když jsme to měli vše hotové a vypnula jsem počítač. Chtěla jsem zvednou ten nůž co spadl, ale nebyl tam. Podívala jsem se na noční stolek a přeběhl mi mráz po zádech. Ležel na nočním stolku a byl od krve. Začala jsem se hrozně klepat, sedla jsem si na postel a jen tak jsem zírala na nůž. Nevěděla jsem, zda se mám smát nebo brečet, každopádně jsem vzala nůž a došla si pro prášek na spaní. Nůž jsem hodila do dřezu, rychle  jsem přeběhla do pokoje vzala si prášek a usnula.

       Ráno jsem se probudila, ale bylo mi hrozně divně. No nic došla jsem do koupelny a šla se jako každé ráno osprchovat, když jsem vylezla vysušila jsem si vlasy a udělala jsem si cop. Pak jsem se namalovala a oblíkla jsem se, prostě normální ráno. Vzala jsem si tašku a vyšla jsem na zastávku. Stále jsem přemýšlela, co se to včera vlastně stalo. Nedokázala jsem si to vysvětlit. Když jsem dorazila do školy, přišla za mnou Marie, že musíme dojít za učitelem a předat mu naše plány.

       Zaklepaly jsme na dveře kabinetu, ale nikdo neotevřel a tak jsme poprosily jednu učitelku, zda by nám otevřela. Když jsme tam vešly dovnitř, položily jsme plány na stůl a odešly jsme na hodinu. Celá třída byla nadšená, že zase někam po dlouhé době pojedeme. Měli jsme zrovna občanku, což je pro nás odpočinkový předmět. Zrovna jsme četli článek o návykových látkách, když v tom mi k noze dopadl papírek. Sehnula jsem se a zvedla jsem ho, byl na něm vzkaz od Báry.

„Ahoj, hele co děláš mezi odpolkou?"

„No asi půjdu s klukama na hřiště, proč?" a hodila jsem ji papír nazpátek.

„No... napadlo mě, že bys, jsi mohla jít ke mně domu a po dlouhé době, bychom si popovídaly?"

„To nezní špatně...tak platí, půjdu na oběd a dorazím k tvému baráku"

   Když skončila občanka, tak jsem si sklidila učebnice do vaku a chtěla ze třídy odejít, ale za mnou najednou spadla židle, otočila jsem se pohledem na židli a zabouchly se dveře... Jak mohla spadnout, když nebyla ani zvedlá a co ty dveře. Buď si ze mě tady někdo dělá srandu, nebo já nevím. Došla jsem k židli a zvedla ji poté jsem se odploužila ke dveřím a šla jsem do učebny matematiky, připravila jsem si a rozeběhla jsem se ke klukům.

 „Tak co, jak jste to udělali s tou židlí a dveřmi?!"

A oni na mě jen zírali jak na magora.

„Jaká židle... Jaký dveře co ta zase meleš za hovadiny"

„Nedělejte, že nevíte..."

„Ale mi o ničem nevíme!!"

  Nevěděla jsem, zda jim mám věřit či ne. Každopádně jsem už začala mít strach nikdy se mi nic podobného nestalo...můj názor na duchy a různé přízraky se začal měnit. Po matice nastala fyzika a pak další a další předměty. Když skončila pátá hodina, došla jsem do šatny, rychle si hodila vak do skříňky a spěchala jsem na oběd. Vždy je tam hrozná fronta. Naštěstí jsem byla první. Rychle jsem to do sebe naházela oběd, obula si boty a šla jsem k Barče. Cestou mi pořád vrtalo hlavou, co se to vlastně stalo. Asi po 5 minutách cesty mi zabručel mobil, zastavila jsem se a podívala se kdo mi píše. Myslela jsem si, že to byla Bára, ale psalo mi neznáme číslo?!

„ Nemysli na to, jinak zaplatíš "

Začalo mi hrozně tlouct srdce, už se začínám dost bát.

Kdo to byl?...Kde vzal mé číslo?... Jak mohl vědět, že jsem na to myslela?...

   Další díl je tu snad se líbí... budu ráda za, každý váš komentář a hlas:)...

                                                                                                                                                              Klárý :3