Výkřik do tmy

Emily

   Odpověděla a zmizela. Ne! Nesmí zmizet chci ji mít u sebe. Sedla jsem si na zem sklonila hlavu do dlaní a šeptala dokola jednu a tu samou větu.

"Emily, Emily vrať se mi..."

Jenže Emily mě neslyšela.

Takže teď tu sedím v lese, sama...Nejsem si ničím jistá. Co když Emily není skutečná, co když je jen výplod mé fantazie a mého podvědomí, které je ve strachu a bojí se někomu věřit a proto tu je Emily a nebo taky ne. Co když je skutečná? Jestli ano, čím to je, že ji tak věřím i když ji neznám...?

Opět mě pohltily otázky, které taky jak jinak, někdo přerušil. Vedle mě si přisedl Míra a spustil omluvný proslov...

"Promiň mi to, já za to nemohl. To učitel, promiň mi. Nikdy bych ti neublížil. Na to tě mám moc rád." v obličeji měl takový posmutnělý výraz.

Pohlédla jsem na něj a objala ho.

"Dobrý...ale, už mi to nikdy neudělej!"

"Nikdy...a ostatní to taky
mrzí..."

"Myslíš si o mě, že jsem blázen?" skočila jsem mu do řeči.

"J-já nevím co ti na to říct, ale v tom co jsi mi řekla ti budu věřit. Chceš si o tom ještě promluvit?"

"a tobě by to nevadilo?"a zadívala jsem se mu hluboko do očí. Můj pohled však vyrušila postava, oblečená v bílé košilce. Byla to Emily, která kývala hlavou na strany a potom si přiložila prst na pusu. Vím určitě, že mi tím chtěla říct ať to neříkám. Sklonila jsem hlavu, abych ji naznačila souhlas a svůj pohled vrátila na Míru.

"Ne nevadilo, povídej "

"Promiň j-já nemůžu"

Podíval se na mě jako na blázna a já bez dalších slov odešla do tábora. Na Místě kde stála Emily zůstala jen vyšlapaná tráva. Došla jsem do tábora a zamířila rovnou k ohništi, nikdo tam už naštěstí nebyl. Na jednom pařezu zůstala miska s polévkou, kterou jsem hned snědla. Měla jsem hrozný hlad a ta polévka byla tak dobrá. Misku jsem vrátila na místo kde původně byla a posadila se na chvíli k ohni, z kapsy jsem si vyndala telefon a šla rovnou na Facebook. Měla jsem tam pět upozornění, dvě zprávy a jednu žádost o přátelství. Podívala jsem se nejdřív na oznámení, nic zajímavého a potom na žádosti. Přidat si mě chtěla Emily, jen čistě Emily, jak by se dostala na facebook, když má na sobě jen košilku bez kapsiček. No...tak třeba má někde nějaký přístřešek, každopádně jsem to přijala a hned mi přibyla jedna zpráva. Ano sice mi tam psalo pár ostatních lidí, ale to mi teď bylo jedno napsala mi Emily.

"Ahoj zlatíčko :) "

"Ahoj, jak jsi mě našla, když neznáš ani mé jméno? "

"máš to v očích"

"Jak by jsi můžeš vědět mé jméno, když ses jen podívala na oči?"

"vím to!"

"Proč chci vědět víc Emily.."

"Už zase se moc ptáš zlatíčko:)"

Dobře, tak mi to říct nechce počkám si, ale nejlepší by asi bylo se pořádně poznat.

"Když mi to říct nechceš..., ale lépe poznat by jsme se mohli ne?"

"Ano, můžeš se ptát budu ti odpovídat :) "

"Dobře, tak tedy... Kolik ti je?"

"Noo jak ti to vysvětlit... Vzhledově mi je třináct, ale jinak dvacet tři"

" počkat, počkat jak to?"

"myslíš, že by normální holka mohla mizet jako pára? asi ne co. Víš, co bylo před deseti lety...víc ti říct nesmím i když bych chtěla..."

"Můžeš nemusíš se bát nikomu bych to neřekla"

"ale on by to věděl i tak"

"Kdo on? EMILY mluv prosím"

"ZOBRAZENO"

"aspoň mi pověz proč tě vidím jen já?"

"Vybrala jsem si tě a doufám, že jsem nevsadila na špatného koně. Tím, že jsem si vybrala tebe mohu zachránit sebe, ale taky i tebe. Budeš mě muset poslouchat, neptej se na nic, prostě mi věř...jednou mi za to možná poděkuješ"

"Říkáš mi toho tolik, ale přitom vím tak málo..."

"ZOBRAZENO"

Nemám ani ponětí, o čem to Emily mluvila, ale věřím jí. Abych se přiznala mám toho dost, zamkla jsem telefon, vložila ho nazpátek do kapsy a šla si lehnout do svého stanu. Ani ne do minuty jsem usnula.
------------------------------------------------

Takže je tu další díl, snad se bude líbit :3

Jo a chci vám hrozně moc poděkovat za 1K přečtení, jste úplně úžasný! Prostě nečekala jsem to, vůbec!

Jo a ještě bych se chtěla zeptat kolik tu mám pravidelných čtenářů :)

Budu ráda za každý komentář a hlas :3 Ahoj :3

Klárý:3