Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

"Clary nevímjakdál, jméno mé."

"Tak ty nehodláš mluvit? Nebo to snad neumíš?" ptá se podrážděně. Já jen stojím, mlčím a odhodlaně se na něj mračím.

"Být tebou, tak bych začal mluvit, HOCHU."

Hochu? Nenápadně se na sebe podívám, tak aby to vypadalo, že se dívám do země. Takže moje ochrana nevyprchala úplně. Sice mě vidí, ale já pořád vypadám jako kluk... V životě jsem nebyla za nic šťastnější. Znovu svůj pohled vrátím na jeho obličej. Není zase tak velký a vysoký. Vysoký je asi stejně jako já a svalnatý nijak zvlášť. Tmavé blond vlasy mu ladí s jeho zelenohnědýma očima. Uprostřed obličeje má malý nos a pod ním plné, růžové rty. Vypadá to, že i on zkoumá mě - tedy mou klučičí podobu.

"Proč na mě tak zíráš?" zeptám se příkře. Překvapeně nadzvedne obočí.

"Cože?" vytlačí ze sebe zmateně.

"Ptám se, proč na mě tak zíráš? Díváš se na mě, jako kdybys týdny nejedl. To ses do mě zamiloval nebo co? Dle tvé klučičí společnosti bych řekl, že je to víc, než pravděpodobné. Peter Pan a jeho miláčci. Kolik z nich má to privilegium se k tobě večer tulit - kvůli teplu, samozřejmě," řeknu a uchechtnu se.

Pan se zamračí, napřáhne se a chce mě uhodit. Je rychlý, ale ne dost. Díky mým rychlým reflexům chytím jeho ruku v půlce cesty, pokrčím mu ji ke krku a strčím do něj tak, že musí o pár kroků ustoupit. Jeho překvapený výraz je k nezaplacení.

"Tohle už nezkoušej, hošíku," procedím každé slovo jednotlivě mezi zuby. Vypadá naštvaně, ale i tak mu v očích jiskří výzva. Pořád mlčí, a tak se rozhodnu chopit iniciativy.

"Podívej, omylem jsem tady zabloudil. Neměl jsem v plánu sem jít. Popravdě si vůbec nepamatuju, co jsem měl v plánu. Sice se mi moc nezamlouváš, ale na jednom se shodneme: Nemám tady co dělat, takže se s tvým dovolením nebo bez něj seberu a odejdu pryč z téhle díry a už se nikdy nemusíme potkat, dobře?" Není to otázka spíše oznamovací věta. A dávám si setsakramentský pozor, abych mluvila v mužském rodě. Když domluvím, otočím se k odchodu a jdu směrem k pláži.

"Tak aby bylo jasno, tenhle ostrov je dívkám zapovězen, protože jsou slabé a nechávají se ovládat svými city. Pro takovou slabost není na mém ostrově místo. To je důvod, proč jsou na tomto ostrově jenom kluci. A každý nový se mi tu hodí, když je dostatečně silný, a ty," odmlčí se a pak se zasměje" ty jsi silný dost. Takže nikam nejdeš."

Otočím se zpátky na něj.

"Snažíš se mi rozkazovat?" zeptám se pobaveně a udělám krok k němu.

"Já nejsem jeden z tvých ustrašených poskoků, takže jestli si myslíš-" najednou se mi zatmí před očima a začnu ztrácet vědomí. Poslední co si pamatuju, je jak si mě přehazuje přes záda, a pak se se mnou rozešel pryč - předpokládám že zpět k táboru. A pak... Pak už byla jen tma.

Probudím se na zemi přímo u ohniště a je mi takové horko, že se musím odvalit pryč od ohně. Zhluboka se nadechnu a najednou dostanu silný záchvat kašle. Plíce mám plné kouře a trvá hodnou chvíli, než znovu dokážu popadnout dech. Když se rozhlédnu, zjistím, že jsem v táboře sama. Všichni ti kluci jsou pryč. A můj vak tu zůstal nedotčený. Stejně tak můj luk a toulec se šípy. Byla bych blázen, kdybych tuhle příležitost nevyužila, a tak se zvednu, hodím si vak na záda, toulec dám za opasek a jeden ze šípu si napnu do luku - kdyby náhodou. Už se chystám rozběhnout do džungle, když se mi najednou vrátí rozum a já začnu nad touhle situací uvažovat. Pan, ten největší intrikář a lhář mě tu nechá samotnou, s mými věcmi a dokonce s lukem. Evidentně chce, abych se pokusila utéct. Jenže já mu tu radost neudělám. Místo útěku si vylezu na jeden blízký strom, posadím se na větev a o kus křemene, který jsem sebrala ze země, si začnu brousit jeden ze svých šípů. Sedím tu už asi deset minut, ale nikde nikdo. Odhodím křemen a šíp napnu do luku. Pak se zvednu do podřepu, zklidním svůj dech a zapojím všechny své smysly. Mám velmi dobrý sluch a zrak, už odjakživa. Tentokrát zapojím hlavně sluch a poslouchám, jestli neuslyším dýchání či tlukot srdce. A taky že ano. Slyším pomalé a klidné dýchání. Po sluchu natočím hlavu ke zdroji toho hluku a otevřu oči. Pohled mi padne na Felixe, krčícího se na stromě naproti mě. Bedlivě mě pozoruje a očividně si myslí, že ho nemůžu vidět. Idiot. Naschvál se natočím na jinou stranu a svůj luk namířím úplně jinam. Musím se pekelně soustředit. Napnu tětivu a dělám, že jsem zaměřila. Na poslední chvíli se ale bleskově otočím i s lukem a střelím šíp po Felixovi. Ozve se bolestný výkřik a následuje Felixův pád ze stromu. Při pohledu na Felixe svíjejícího se na zemi se spokojeně uchechtnu. Šíp má zabodnutý v rameni. Nebo spíše skrze něj. Asi jsem měla trochu ubrat na síle... Seskočím dolů a loudavým krokem dojdu k němu. Dřepnu si k němu a rychlým pohybem ruky přelomím šíp napůl a zbytek mu protáhnu skrz rameno. Felix zařve a já se zašklebím.

"Příště budu mířit na hlavu," zašeptám líbezným hlasem, a pak špinavý šíp hodím do ohně. Špičku si nechám - na výrobu nového šípu. Zastrčím si hrot do kapsy u kalhot. A pak uslyším, jak za mnou někdo seskočil ze stromu a blíží se ke mně zezadu. Rychle napnu do luku další šíp, otočím se a vystřelím. Šíp letí krásnou přímkou přímo do chlapcova lýtka. Tenhle chlapec se taky odporoučí k zemi. Z vedlejšího stromu mezitím seskočili další dva. Vystřelím další šíp, který jednomu z nich proletí skrz ruku až do kmene stromu a tím ho tam i přišpendlí. Ten druhý už ke mně běží, a tak si dám luk přes rameno a rozběhnu se proti němu. Asi metr před ním proti němu vykopnu nohou. Trefím se do hrudi a kluk pod mou ranou zacouvá přímo do kmene stromu za ním a s hlasitou ránou do něj narazí. Okamžitě ztratí vědomí, protože se silně praštil taky hlavou a sjede po kmenu k zemi. Další hlasitě dupe hned za mnou, a tak udělám stojku a převrátím se tak, abych se nohama dotkla kmene stromu, od kterého se odrazím a kopnu dalšího útočníka přímo do hlavy. Odletí o pár metrů dozadu. Rychle se zvednu, doběhnu k němu a kopnu ho do hlavy podruhé, aby se nepokoušel zaútočit znova. Sotva stihnu popadnout dech, když mě jeden z těch silnějších zezadu obejme tak, že nemůžu používat ruce a zepředu ke mně běží druhý, aby mě dorazil. Já se ale předkloním a silně se odrazím od země. Nohama pak vykopnu proti tomu druhému klukovi a hlavou silně praštím do obličeje toho kluka za mnou. Ten mě hned pustí a začne couvat, zatímco si drží svůj přinejmenším naražený nos. Ten druhý to schytal tak moc, že zakopl o větev a svalil se k zemi. Už se ani nepokouší zvednout - levou nohu má ošklivě zlámanou jako paragraf. Otočím se na toho, co mě držel zezadu a vrazím mu jednu pěstí do jeho poraněného nosu. Uslyším ošklivé prasknutí a bolestný výkřik, který kluk vydá, když padá na kolena. Mezi prsty mu protékají pramínky krve. Čekám, jestli přiběhnou další, ale to se nestane. Místo toho uslyším tichý potlesk. Otočím se a uvidím Pana, jak mi tleská. A taky jak se na mě usmívá.

"To nebylo zlé, hošíku," zazubí se na mě.

"Máš něco na ksichtu, utři si to," vypustím chladně svou narážku na jeho otravný úsměv. On se zazubí ještě více.

"Uniklo mi tvoje jméno."

"Neřekl jsem ti ho," odvětím s klidem. Pan vyzývavě pozvedne jedno obočí.

"Kde ses naučil tak bojovat? Už dlouho jsem neviděl takové představení," řekne a já zatnu zuby při vzpomínce na jeho stupidní předsudky vůči holkám. Přejedu pohledem po svých obětech a zasměju se.

"To u nás umí i malá holka." Pan se zarazí. Je vidět, že o tom dost přemýšlí.

"Takovou holku bych teda rád viděl. Holky jsou slabé, sentimentální a křehké. Neříkám, že nejsou schopné se naučit bránit, ale v souboji s klukem... Můžou mít štěstí, ale časem se stejně ukáže, že na to prostě nemají." Všechno ve mně začne vřít a já ucítím, jak rudnu. Bolestivě si zaryju nehty do dlaní.

"Chceš mi snad tvrdit, že by tě přeprala nějaká malá, ufňukaná holka?" doráží na mě Pan a já ucítím, jak mé zábrany padají.

"Ty jsi ten nejomezenější a nejpovrchnější parchant, na jakého jsem kdy narazila. Vážně, a to už jsem pár lidí za svůj život potkala. Ta tvoje omezenost, kterou tady zvesela rozšiřuješ mě tak štve, že se právě asi vzdám jediné pořádné šance na útěk z ostrova, ale k čertu s tím. Jestli si tak pitomý, jak si myslím, že jsi, nebude problém se odsud dostat i ve vlastní kůži, a věř tomu, že si užiju ten triumf, až se odsud dostanu a už nikdy tě neuvidím," zařvu na něj. Z očí mu lítají blesky.

"Co to tu plácáš?" prskne po mě, bez jediného náznaku převahy. To mě přinutí se na něj zářivě usmát.

"Jsem ráda, že se ptáš," řeknu melodicky, a pak zruším i zbytek ochranného kouzla. Okamžitě pocítím tíhu mých vlnitých blonďatých vlasů a šimrání na očních víčkách z toho, jak mi rostou i řasy. Lícní kosti se mi trochu zvýrazní, klíční vystoupí a následuje také zvětšení mých prsou a zadku. Břicho se více zploští a boky se mi zvlní do mých přirozených ladných křivek. Zase jsem holka. Upřu svůj pohled na Pana, který mi pohled oplácí se stejnou intenzitou. Má lehce pootevřenou pusu a bedlivě sleduje každou změnu, která se na mém těle děje. Fascinovaně si prohlíží mé tělo a asi taky přemýšlí, jestli nemá halucinace. To mě donutí znovu můj už tak velký škleb zvětšit.

"Clary nevímjakdál, jméno mé," ukloním se s triumfálním úšklebkem a čekám, až se Pan a jeho kumpáni vzpamatují.