Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

Ranní překvapení

Pohled Clary

Byla jsem u tůňky. Je to tak nějak jediné místo, kde bych teď mohla být. Sedím u kraje onoho malého jezírka a přemýšlím.  Pan má pravdu. Co sem si k sakru myslela? Že se kvůli mně změní v lepšího člověka? A že spolu budeme až na věky? Bože... jak jsem mohla být tak hloupá!Tak slepá... Pan je zlý a jiný už nebude... ale nemusel by se změnit, jen trochu krotit... nebo aspoň nechtít zabít mé přátele pokaždé, co s ním nebudou v něčem souhlasit. Vlastně nechtít zabít kohokoli, kdo by s ním nesouhlasil... Tiše jsem tam seděla a koukala před sebe. Pak si vedle mně někdo sedl a objal mě kolem ramen. Natočila jsem trochu hlavu. Adam. Pořád jsem jen seděla a dívala se na Adama, který se díval na mě.

"Je mi to líto, Clary," řekl potichu a stiskl mi rameno. Pokývala jsem hlavou a svůj pohled upřela na tůňku přede mnou.

"Měla bys vědět... víš... on tě má vážně rád," pronesl tiše po chvíli a já se uchechtla.

"Nevím jak to tu chodí, ale tam odkud pocházím já vypadá láska jinak," řekla jsem nepřítomně s úšklebkem na tváři. Adam si povzdechl. Pak jsme tam jen potichu seděli.

"Máš...ho ráda?" ozval se zase po chvíli a já se na něj podívala. Mám ho ráda? Po tom všem, co mi udělal? Potom, jakou bolest mi způsobil? Jako důsledek bolestné pravdy mi začaly téct slzy. Nemohla jsem dýchat a tak jsem jen přikývla a čelem se opřela o Adamovo rameno. Ten si mě pak beze slova přitáhl blíže, aby mě mohl lépe obejmout a nechal mě se vybrečet. Byla jsem mu za to vděčná. Mnohdy je totiž jedno objetí lepší, než tisíc slov - jako třeba právě teď. Seděli jsme tam spolu asi hodně dlouho, protože z pozdního odpoledne se najednou stal večer a my dva jsme tam furt seděli. Ale už jsem nebrečela. Asi došli tekutiny. Odlepila jsem se od Adama a podívala se na něj.

"Měl by jsi jít. Pan tě bude shánět. Budeš mít průšvih a jak si viděl, tak tě neochráním," řekla jsem potichu.

"Nechci tě tady nechat samotnou," řekl tiše on.

"Já to tu zvládnu. Vybrečená jsem - díky tobě - a postarat se o sebe dokážu. Lehnu si tady a půjdu spát. Neboj se, nic  se mi nestane," řekla jsem mu s jistotou. On pokýval hlavou a dal mi pusu na tvář. Tomu jsem se pousmála. Je jako můj bratr. Kdybych někdy měla mít bratra, chtěla bych aby to byl on. Pak se zvedl a odešel. Já se natáhla na zem - jak jsem mu slíbila - a koukla se na oblohu. Dneska byla větší tma, než jindy. Nebe, které jindy zářilo miliony hvězd, totiž dnes bylo zahaleno obřími, tmavými mraky. 

"Jenom doufám, že nebude pršet," zamumlala jsem si potichu. Pak jsem zavřela oči a snažila jsem se usnout, ale nešlo to. Furt se mi hlavou míhaly různé myšlenky. Na Pana. A taky na mou rodinu.  A kdo je do háje ten Rampelník a co proti mně má, že mě chce mrtvou... Pak jsem si vzpomněla i na tu kletbu a začala přemýšlet o ní. Vlasy už mi zčernaly skoro celé - až na pár pramínků. Ležela jsem už takhle strašně dlouho - možná už to byla i celá hodina - a furt jsem nedokázala usnout. Převalila jsem se na bok. Zrovna jsem přemýšlela nad tím, jaký je asi můj táta, když tu najednou jsem vedle sebe postřehla pohyb. 

Pohled Pana

Snažil jsem se. Vážně jsem se snažil nechodit za ní... ale nešlo to. Potřeboval jsem jí vidět. I kdybych se jí měl omluvit, nebo se k ní doplazit na kolenou... všechna hrdost šla stranou. Potřeboval jsem jí vidět... dotknout se jí... A tak jsem se za ní přenesl. Spala. Teda, aspoň myslím, že ano. Došel jsem potichu k ní a dřepl si. Pomalu jsem natáhl svou ruku k té její a jemně se jí dotkl. Ani se nehnula, takže spala. Jemně jsem si s ní propletl prsty a po chvíli si k ní lehl. Svou druhou rukou jsem jí objal kolem pasu. Clary se zhluboka nadechla a já strnul. A pak se mi přitlačila na hruď. Úlevou jsem si oddechl. Jak moc mi tohle chybělo. Jak moc mi ona chyběla. Byla tak nádherná - i když spala. Naklonil jsem se a políbil ji na čelo. Byl jsem tak šťastný. Potřeboval jsem jí vidět. Políbit ji. Dotknout se jí. Cítit jí u sebe. Potřeboval jsem jí schovat před okolním světem ve svém objetí. Sice už bylo dost pozdě, ale já měl oči stále otevřené a hltal jsem jimi každičký detail její tváře. Voněla deštěm, nektarinkami a ještě nějakou nasládlou vůní. A pak jsem oči zavřel i já a po chvíli ležení, jsem se odebral do říše snů.

Probral jsem se a otevřel oči. Bylo už ráno a svítilo slunce - díky mé dobré náladě. Ucítil jsem na sobě zvláštní tíhu a tak jsem se podíval po zdroji a pak se usmál. Clary se během noci přesunula. Hlavu a trup měla na mé hrudi a měla přese mě přehozenou jednu nohu. Začal jsem se tlumeně smát, ale nechtěl jsem ji vzbudit a tak jsem rychle přestal. A pak jsem se najednou cítil nějak divně... jako...nevěděl jsem jak to popsat, ale věděl jsem jedno ; Stejně jsem se cítil, když se na ostrově objevila Clary, což může znamenat jen jedno... někdo přijel na můj ostrov. Opatrně jsem Clary ze sebe sundal a položil ji na zem. Políbil jsem ji na čelo a pak jsem se přemístil, abych zjistil co se to děje. Doufám, že tam ještě Clary bude až se vrátím. Musím si s ní promluvit. Objevil jsem se na pláži na kraji ostrova. V mělčině moře kotvila velká, dřevěná, barevně pomalovaná loď, kterou jsem až moc dobře znal... stejně jako jejího majitele, který spolu s dalšími zrovna vystupoval ze člunu na pláž. Byla to známá loď jménem Jolly Roger a její kapitán Killian Jones, známý jako kapitán Hook. Co tu chce? A koho to přivedl? Hook došel až ke mně a já se zašklebil.

"Hooku. Nemohl jsi beze mě vydržet, že si se vrátil?" zeptal jsem se šklebem na tváři a on se jen tlumeně zasmál.

"Budeš se asi divit, ale nepřijel jsem kvůli tobě," odpověděl klidným a pevným hlasem.

"Tak co tu děláš?" prskl jsem na něj - byl tu sotva pár sekund a už mě štval.

"Jdu si pro svou rodinu."

"O čem to mluvíš?" nechápal jsem.

"Tak to asi budu muset říct zjednodušeně, ať si to tvůj zatraceně malý mozeček přebere," drbnul si do mně a usmál se.

"Přijel jsem si, pro svou dceru," řekl a mně to najednou všechno došlo a vyděsil jsem se. Přijel si pro svou dceru... Přijel si pro Clary.