Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

Soucit?

Když přišla, hoši byli zrovna uprostřed ohňového tance. Adam ji přivedl. Pak se od ní oddělil a přišel za mnou. Měl chladný výraz - skoro až naštvaný.

"Co si jí udělal Pane?" zeptal se nasupeně. Tak co jsem jí já udělal? Vždyť jsem se jí ani nedotkl!

"O čem to tu blábolíš, Adame?" zeptal jsem se nechápavě. Adam si odfrkl. 

"Když jsem ji v džungli hledal, a pak ji i našel, řvala bolestí a držela se za hlavu. Jen tak tak jsem ji chytil. Svíjela se bolestí a řvala, jako kdyby jí mučili, a tak se ptám co za kouzlo si na ni seslal."

Řvala bolestí? Nic jsem neslyšel... Podíval jsem se na ni. Zrovna si vybírala z hromady jablek. Nevypadala nějak zraněně. Až na kruhy pod očima a stíny pod lícními kostmi byla pořád hezká. Teda, v pořádku...

"Podívej, nic jsem jí neudělal. Nemám k tomu důvod, nemám v úmyslu jí ublížit. Čeho bych tím dosáhl?" zeptal jsem se ho upřímně. Chvíli nad tím přemýšlel a až pak mi odpověděl.

"To nevím... Možná k tomu abys ji donutil kňourat? Abys jí donutil prosit o milost? Aby jsi tak mohl potvrdit to, že holky jsou slabé? Hele Pane, věřím ti. Prozatím... Ale i tak ti radím, abys nedělal blbosti. Ona není jako ostatní a ty to víš." A s tím se otočil a přidal se k tanci. Upřel jsem na ni svůj pohled. Seděla a jedla si své zelené jablko. Zvláštní.... Je tam asi tak milion krásných, zralých a červených jablek, ale ona si vzala to zelené, kyselé. A vypadala spokojeně. Žvýkala a sledovala tancující kluky. Zamyslel jsem se nad ní a nad tím co mi řekl Adam. Jiná, než ostatní... No, to se ještě uvidí. Časem... Zvedl jsem se a rozešel se k ní. Pořád si mě nevšímala. Posadil jsem se vedle ní a začal konverzaci.

"Mluvil jsem s Adamem," řekl jsem a čekal na reakci. Odpovědí my bylo jen krátké a vyhýbavé "Hmf.".

 "Prý si v lese omdlela, a pak si křičela a svíjela se bolestí... Bylo ti zle?" pokračoval jsem.

"Na to si přišel protože jsem omdlela nebo protože jsem křičela a svíjela se bolestí?" zeptala se s ironií v hlase. Neovládl jsem se a její narážce se uchechtnul. Ona se taky pousmála. Očividně se jí moc mluvit nechtělo, ale mě zajímalo, co se jí stalo když jsem za to - tentokrát - nemohl.

"Co se ti stalo?" zeptal jsem se. Hodila na mě zkoumavý pohled, a pak mi s povzdechem odpověděla.

"Na něco jsem si vzpomněla. Na něco z mé minulosti." Jen jsem přikývl a pohled mi sklouzl k její ruce. A v tu chvíli jsem se zarazil. Jemně jsem ji za loket nadzvedl ruku a podíval se pořádně. I ona teď stočila pohled ke své ruce a překvapeně zvedla obočí. Z ruky jí trčela zabodnutá tříska. Asi ani nevěděla o tom, že ji tam má - její výraz tomu nasvědčoval. Druhou rukou jsem se jí lehce dotkl, prudkým trhnutím třísku vytáhl. Čekal jsem bolestné syknutí, nebo aspoň ucuknutí, ona ale držela a nic neříkala. Ani na sobě nedala nic znát. Okamžitě mi došlo, že je mi vlastně trochu podobná. Zadržuje emoce, nedává najevo bolest... Z ruky jí teď vytékal pramínek karmínově rudé krve, která se ve světle ohně třpytila. Přiložil jsem jí ruku na zranění a chtěl jí to nechat zahojit ale ona moji ruku chytila a odtáhla ji. Překvapeně jsem zvedl obočí.

"Je to jen škrábnutí. Ruka mi neupadne," řekla stále držíce mou ruku ve své. Ta její byla teplá a měkká. Bříška prstů ale měla drsnější, teda až na palec, což znamenalo, že asi hraje na nějaký hudební nástroj. Neměla jemné ruce, jaké bych u holky očekával. Vlastně na nich měla i mozoly a škrábance. Asi důsledek tvrdé práce... Adam měl možná pravdu. Asi přece jen bude jiná, než ty, co tu byly před ní. Pokrčil jsem rameny a pustil ji.

"A na co sis vzpomněla?" zeptal jsem se - asi až moc dychtivě. Sakra, musím se ovládat... Přijde mi, že se u ní vždycky zapomenu hlídat. Jako kdyby mě dokázala hned prokouknout. Nechápu proč... Teď se pousmála, výborně, Pane. Očividně poznala, že jsem více než zvědavý na okolnosti její závrati...

"Na svého otce," odpověděla mi s upřímným úsměvem na rtech. Tenhle výraz dal její tváří úplně jiný vzhled. Vypadala mladší, a šťastná. Oheň házel na její jemnou pleť oranžové odstíny. Oči měla doširoka otevřené a kryté dlouhými řasami. Taky jí v tom světle krásně vynikly lícní kosti, pod kterými se tvořili temné stíny. Rty měla lehce pootevřené a jeden koutek měla výše než ten druhý, což na její tváři tvořilo pokřivený úsměv. Vlasy měla divoce rozcuchané, ale krásně lesklé a zdravé a jelikož foukal jemný vánek, tak jí pořád střídavě zakrývaly a odkrývaly její hezky poskládaný obličej.

"Na otce? A to je vše? Copak ty si nepamatuješ svou rodinu?" zeptal jsem se překvapeně abych zakryl to, že zkoumám její tvář. Na to si povzdychla a její šťastná chvilka skončila.

"Ze svých 17 let života si nepamatuju skoro nic. Svou rodinu, přátele, zážitky, život... Prostě skoro nic," řekla tiše. Nic si nepamatuje? Musí se cítit strašně sama. A přesto je tady, v cizí zemi s cizími lidmi, bez kohokoliv, kdo by ji měl rád. Nepříjemně mě píchlo u srdce, protože mi došlo, jak důležitá pro ni vzpomínka na jejího otce vlastně je. Není to jen tak nějaká vzpomínka, je to její jediná vzpomínka na lásku a naději, kterou má. Najednou mi ruka cukla směrem k té její, ale na poslední chvíli jsem ji zastavil - naštěstí. Panika v mém nitru vzrostla. Co to bylo?

"No, snad si vzpomeneš," řekl jsem a s těmito slovy se i zvedl a odešel. Ona si lehla na zem a s úsměvem na tváři začala usínat. Co to sakra bylo? Byl to tak divný pocit... Pocit, který jsem už několik let necítil, a že těch let bylo, jelikož v Zemi Nezemi čas neubíhá. Byl to pocit porozumění a lítosti nebo něco takového... Do háje... Byl to soucit. Překvapeně jsem svráštil obočí. To není možné. Soucit jsem pohřbil hluboko, hluboko až někam do tmavého koutu svého srdce... Vzal jsem si svou píšťalu a začal pomalu hrát. A sledoval jsem spící Clary. Vypadala šťastně a spokojeně. Asi usnula, jelikož se kromě nádechů a výdechů nehýbala. Položil jsem píšťalu a došel zpět k ní. Spokojeně oddychovala. Nevím, co mě to napadlo, ale nechtěl jsem ji nechat spát na holé zemi, a tak jsem jí vzal do náruče a rozešel se s ní k mému stanu abych ji uložil do postele. Ona něco zabrblala a zavrtala se mi do hrudi. Byla v celku roztomilá, tak nevinná. Ne jako když je vzhůru. Můj srdeční tep se zase zrychlil a já zrychlil své tempo chůze. Když jsem konečně došel do stanu a ukládal ji do jedné z postelí, celkem dost pevně se mě držela a nechtěla mě pustit. Nakonec jsem se ale nějak z jejího obětí vymotal a přikryl ji. Uhasil jsem pochodně před stanem, aby tu měla tmu. Pak jsem si sám lehl na vedlejší postel a uložil se ke spánku. Než jsem usnul, celkem dost bedlivě a zaujatě jsem ji pozoroval. A pak jsem se i já odebral do říše snů.