Slib

1.6K 94 6
                                    

Pohled Pana

"Dceru?" dělal jsem hloupého.

"Ano. "

"Tvou dceru?" pokračoval jsem dál. To už k nám došla i spasitelka Emma - a myslím, že taky Claryina potencionální matka.

"Už podruhé - ano."

"Vysoká, blonďatá a povahově je celá po otci," ozvala se najednou Emma. Hook se pyšně usmál.

"No... o žádné hubaté blondýnce, se sklony k alkoholismu nevím," broukl jsem líbezně svoji zaoblenou urážku, mířenou na Hooka.

"Na to bych nesázel. To co je z tebe cítit, to je dívčí parfém?" zarýpal si Hook, ale už mu docházela trpělivost... aby taky ne, šlo tu o jeho dceru. Znervózněl jsem. Jak to ze mě mohlo jít tak cítit?

"Myslím, že ustavičné čichání alkoholu ti zničilo všechny čichové buňky, Hooku. Měl bys přestat..." zašklebil jsem se na něj. 

"No, když mě omluvíte, mám důležitější věci na práci, než se tady s vámi donekonečna dohadovat, takže....."

"My ji najdeme Pane. Jestli je naše dcera na tomhle ostrově, najdu ji a vezmu ji domů. K její rodině. Tam kam patří. Najdu ji, i kdybych musel jít přes tebe," řekl výhružně Hook.

"Hodně štěstí při hledání," prohodil jsem s úšklebkem a na to se přenesl pryč od nich - zpět k mé Clary. Ještě pořád spala. Postavil jsem se k tůňce a přemýšlel, co budu dělat. Přijeli si pro ni. A chtějí jí vzít pryč. Pryč ode mně. Sice je to sobecké, ale byl bych radši, kdyby ji nehledali. Mohla tu být šťastná. Se mnou. Navždycky...

"Petere?" ozvalo se za mnou a já se otočil. Ani jsem si nevšiml, že už je vzhůru. Byla roztomilá. Vlasy jí trčeli všemi směry, měla přimhouřené oči a na tváři  rozespalý úsměv. Líce a rty měla červené... Byla krásná i po ránu pomyslel jsem si pro sebe a usmál se. Úsměv mi ale stuhl na rtech když mi došlo, že už jí možná mockrát neuvidím po ránu... protože mi ji odvedou.

"Děje se něco? Zlobíš se na mě, kvůli tomu včerejšku, že? Poslyš, já se omlouvám, nechtěla jsem - "

"To je v pořádku, nemusíš se omlouvat," přerušil jsem její omluvy a bolestně se na ni usmál. Clary přikývla a váhavě mě pozorovala. Pak se ke mně rozběhla a skočila mi do náruče. Pevně jsem jí objal. Nemůžu je nechat mi ji vzít. Jedině ona ve mně probouzí dobro... ne že by ho bylo moc, ale ta špetička díky ní zase ožila. Chtějí mi ji vzít. Nikdy bych jí už neviděl. Nikdy bych na ni nezapomněl... ale co když ona na mě ano? Teď mě sice možná miluje, ale co když by kvůli té dálce její city ochably? Při té myšlence jsem ji objal ještě pevněji.

"Co se stalo, Petere?" ptala se vyděšeně když se odtáhla, aby se na mě mohla podívat.

"Nic jen... prostě teď potřebuju chvilku..." přikývla a pohladila mě po tváři. Když přestala, políbil jsem jí jemně na rty. Vždy mi přišlo zvláštní, jak do sebe naše rty zapadaly - jako dílky puzzle. Nikdy jsme se nemuseli nějak zvláštně natáčet, nebo nějak domlouvat. Jakkoli, kdykoli a kdekoli, naše rty do sebe vždy perfektně zapadly. Často jsem přemítal, jestli je to vůbec možné... a pak mě Clary políbila a mně vždy došlo, že to možné je. Jemně mi oplácela polibek a dlaně měla na mých tvářích. Postavil jsem ji na zem a rukama ji objal kolem pasu, abych k ní mohl být blíže. Jenže v hlavě mi pořád vrtala jedna věc a tak jsem se  musel navzdory jejím protestům odtrhnout a zeptat se...

"Kdybys mohla potkat svou rodinu, chtěla bys?" vybafl jsem na ni a ona na mě vykulila oči. Svoje ruce přesunula z mých tváří na má ramena.

Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)Kde žijí příběhy. Začni objevovat