Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

Útes

Přetočila jsem se na bok, a pak stáhla obličej do bolestivé grimasy, jelikož mi do obličeje zasvítilo slunce. Zamručela jsem a přetočila jsem se na druhou stranu. S povzdechem jsem se více zachumlala do měkké přikrývky a... Počkat, co? Prudce jsem se posadila a rozhlédla se, kde to do háje jsem. Byla jsem v nějakém stanu. V posteli. Přikrytá. Zamyslela jsem se nad tím. Vždyť jsem usínala na zemi u ohně, nebo ne? Bože... Jsem nějaká zmatená. Přehodila jsem nohy přes kraj postele, a pak jsem se zvedla a vyšla ven ze stanu. Protáhla jsem se, vlasy si pročesala prsty a zaskučela. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale viděla jsem jen a jen stromy. Rozhodla jsem se vydat první náhodnou cestou, kterou jsem našla. Šla jsem dál a dál, ale nevypadalo to, že bych se nějakým zázrakem blížila k táboru. Než jsem se nadála, stála jsem před nějakým domkem. Dřevěným domkem na stromě. Co tady sakra uprostřed džungle dělá dřevěný domeček na stromě? Přešla jsem se blíže k domku. Musel tu stát už dost dlouho, vypadal staře a trochu trouchnivěl.

"Co tu děláš?" ozvalo se za mnou ostře. Zlehka a trošku překvapeně jsem se otočila. Stál tam Pan a podle jeho držení těla a rozkročených nohou jsem hned poznala, že je naštvaný.

"Ehm, bloudím..?" zkusila jsem váhavě. Trošku vydechl a i jeho postoj se změnil - uvolnil se.

"No tak pro příště, sem se bloudit nesmí, rozumíš?" Jindy bych ho možná provokovala, ale teď jsem se rozhodla jen přikývnout. Nebudu zbytečně přilívat olej do ohně. Určitě ne, když jsem se teď tak hezky vyspala. Taky jenom přikývl.

"Můžeš mě zavést do tábora?" zeptala jsem se. On se pousmál, a pak se rozchechtal.

"Co je tady vtipného?" zeptala jsem se ho. On se pořád chechtal.

"Nic, nic jen..." nedokončil a rozchechtal se zase. Já si povzdechla a čekala, až se uklidní. Pokusil se ovládnout, aby mi řekl, co že je tady tak strašně vtipného.

"Já jen... Kdo by to byl řekl. Samotná neohrožená lukostřelkyně Clary žádá ubožáka Pana o pomoc, aniž by mu při tom vyhrožovala. To je prostě..." V tu chvíli jsem se naštvala a nasupeně kolem něj prošla. Ten pitomej tábor najdu i bez něj. I kdybych tady měla pojít hlady a žízní, tak to zvládnu sama. Radši to, než sledovat ten jeho výsměšný obličej.

"Počkej!" ozvalo se za mnou, a pak mě někdo - Pan - chytil za ruku, aby mě zadržel. Neochotně jsem se zastavila a otočila se na něj. Výsměšný výraz už z jeho obličeje zmizel.

"Promiň," řekl. Já jen přikývla. Předtím, než mi pustil moji ruku ji lehce stiskl. Nad tím jsem se zase pousmála já. Velký Pan se mi omlouvá.

"Tak zavedeš mě zpátky nebo ne? Mám hlad, že bych sežrala i kus vola." Pan vyprskl smíchy a to celkem nahlas. Pak ke mně přistoupil a zakryl mi dlaní oči. Když ji dal zase pryč, už jsme byli v táboře. Asi nás přenesl. Podívala jsem se na něj. Měl jedno obočí nadzvednuté a hrdě se usmíval. Protočila sem nad ním oči a šla jsem si pro něco k jídlu. Ovesná kaše - fuj! Zatvářila jsem se znechuceně.

"Ovesná kaše ti nechutná," konstatuje vedle mě všudypřítomný Pan.

"Nejím zvratky," řekla jsem a vzala si pár kousků melounu. Pan se otřásal smíchy... Mě to zase tak vtipné nepřišlo. Myslím to totiž vážně...

"Co máš dneska v plánu?" zeptala jsem se s melounem narvaným v puse. Byl výborný. Sladký, vodnatý a čerstvý.

"No... Zrušil jsem svoje dosavadní plány a rozhodl jsem se tě provést po ostrově," řekl jakoby nic. Překvapeně jsem se na něj podívala s jedním obočím zvednutým.