Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

Epilog

Pohled Clary

"Ahoj zlato, tak jak bylo ve škole?" 

"Je to škola mami..... je to strašný" protočím hraně očima na mámu když se posadím na kuchyňskou židli.

"No jo.... taky na školu nemám nějak obzvlášť dobré vzpomínky... chceš kakao?"

"Spíše kafe" řeknu a svalím se na stůl.

"To musí být fakt vážný" řekne se smíchem máma. Po chvíli uslyším vedle sebe kroky a pak jak si někdo sedne do vedlejší židle.

"Takže taky kafe?" ozve se máma.

"A dvojitý" odpoví Sebastien.

"Brzdi kovboji" řekne se smíchem máma a postaví před nás hrnky s kouřící tekutinou uvnitř. Ještě chvíli tam sedíme a povídáme si co nového, ale já se pak vymluvím na úkoly a zavřu se u sebe v pokoji. Odhodím batoh do kouta pokoje a praštím sebou na postel.  Můj pokoj je velký, má 3 tyrkysové stěny a 4 je pomalovaná různými vzory a tvary. Jako jediná v domě mám balkón, na což jsem náležitě hrdá a mám tam snad milion kytek. Vedle balkónových dveří mám stojan s černou matnou kytarou, na kterou hraju. Z druhé strany je moje obrovská knihovna zaplněná mými knihami.  Mám velkou postel a na ní povlečení s potiskem galaxie. Vedle ní menší noční stolek s kopkou rozečtených knížek a lampičkou .U té pomalované zdi mám 2 stoly; jeden na věci do školy a druhý na kreslení a vyrábění různých věcí, když se nudím. Je plný různých pastelek, tužek, gum, barev, rozdělaných i hotových výkresů a vůbec všeho možného.  Hned vedle dveří do pokoje mám zase stolek se zrcadlem a mám tam make-up, šperky a tak dále. Mám kolem něj přibitou šňůru s modrými světýlky. Vedle stolku mám skříň s oblečením a na dřevěné podlaze mám heboučký koberec. Celý pokoj není nějak sladěný do jednoho odstínu - v každém koutě je jiná barva. Zvednu se z postele, přejdu ke stolu s mými kresbami a začnu si je prohlížet. Většina z nich nějak zachycuje džungli a Zemi Nezemi... a pak je tu blok se skicami Peterovi tváře... z různých úhlů, s různými výrazy, taky různými pastely a tužkami.. Od té doby co jsem zpátky doma se cítím neúplná... Chodím do školy, nebo jsem sama u sebe v pokoji...  a to si buď čtu, nebo si kreslím a poslouchám hudbu... Ale ven nechodím a s nikým kromě mého táty se moc nebavím. Všichni to chápou a snaží se mě na nic nevyptávat a tak... našlapují okolo mně po špičkách, jako kdybych se měla každou chvílí zhroutit... a to mě drtí ještě více. Jen mi to potvrzuje to, že jsem fakt zničená. Přitisknu si blok s Peterem k hrudi a zase se svalím na postel. Už je to měsíc. Měsíc, co jsem opustila Zemi Nezemi, a byl to ten nejhorší měsíc v mém životě. Hodně se mi zdají sny - o tom, jak jsem v Zemi Nezemi s Peterem. Jsou tak moc skutečné, že když se probudím, trvá mi většinou tak půlhodiny než si vzpomenu, že už Petera nikdy neuvidím... a pak brečím.. jako hodně a taky dlouho. Někdy mi připadá, jako by tam Peter se mnou byl... ale když mi dojde, že je to nemožné, tak mě to zdrtí ještě více. Moje srdce se láme znova a znova. Babička říká, že čas moje srdce vyléčí, ale začínám si myslet, že čím déle to trvá, tím horší to je. S povzdechem se zvednu z postele a kresby odhodím na povlečení. Vyjdu z pokoje a jdu do koupelny. Tam si odmaluju všechen make-up, rozčešu si vlasy a osprchuju se. Pak se vrátím do pokoje a tak na hodinku se věnuju škole. Máme jen pár úkolů do matematiky a nějakou báseň na přečtení. Když si vše dodělám, převléknu se do krátkých sametových kraťásků purpurové barvy a černého  tílka. Je sice podzim, ale pořád ještě je celkem dost teplo. Sednu si na svoji postel, rozsvítím si lampičku na stolku a opřu se o čelo postele. Chvíli jen tak sedím a uvažuju, jestli si budu něco číst. Přehodím si přes nohy peřinu, na které jsou poházené ty kresby z mého bloku a vezmu si do ruky Doriana Greye. Tohle vydání jsem si koupila hned den po svém návratu v nejbližším knihkupectví, jelikož toho svého Doriana jsem dala Peterovi. Ráda si představuju, že si ho oba čteme ve stejnou chvíli. Že jsme propojení ... alespoň takhle. Když jsem si ji odnášela z knihkupectví a obracela tu knihu v ruce, uvědomila jsem si, že už se na ni nikdy nepodívám stejně. A pak mi došlo, že už se asi na nic nepodívám stejně jako předtím. Už nic není jako dřív. Nalistuju si svoji oblíbenou část, kde se Dorian zamiluje do Sibyli Vanové. Ne, že bych byla až taková romantička, ale líbí se mi ty emoce, co z těch dvou vyzařují, když se poznají. Po chvíli mi někdo zaklepe na dveře a v nich se objeví můj táta. Odložím knihu a usměju se na něj. On si sedne vedle mně na postel a dá mi hrnek s kakaem. Poděkuju mu, napiju se a hrnek dál držím v rukou, aby mi zahřál moje zmrzlé prsty. Měla bych si zavřít balkón, dneska se asi ochladilo. Pohled mu padne na ty kresby a tak je rychle shrábnu z postele a hodím je na zem vedle postele.