Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

"Tak.Mě.Zkus.Donutit."

Pomalu jsem se zvedl na nohy a nechápavě se rozhlédl. Jak je to možné? Všechnu magii na ostrově bych měl mít pod kontrolou já. Jen JÁ. Není možné, aby tady ta... Ta poblázněná husa udělala tohle! Ještě chvíli jsem tam stál jako kůl v plotě a sledoval tu spoušť, kterou tady způsobila, když jsem náhle uslyšel šustění listí a praskání větviček. Otočím se za hlukem a uvidím Adama, kterého ochotně následuje chodící časovaná bomba. Ucítím, jak se mi automaticky sevřely čelisti, a na tváři se mi usadil chladný výraz. Ona je teď však můj pravý opak – jeden koutek úst má pozvednutý v úsměvu a z očí jí srší pobavení. Ale ne na dlouho, má milá...

"Ty jsi pořád ještě tady?" zeptám se a čekám, na jakoukoli odpověď. Nasupený pohled, protočení očí... Ona se však naopak ještě více usměje a zazubí se.

"Celkem mi to tu přirostlo k srdci," řekne prostě a zvážní.

"Opravdu?" zeptám se a sleduju, jak se znovu zářivě usměje.

"Opravdu. Přece bych nemohla jen tak opustit ostrov samotného Petera Pana bez jeho dovolení. A navíc bez omluvy za vše, co jsem mu způsobila... Takže jsem se rozhodla, že zůstanu - ale mám jednu podmínku." Zvědavě a pobaveně pozvednu jedno obočí.

"Tak podmínku? Slečna si myslí, že je v pozici, aby si určovala podmínky?"

Jakmile to dořeknu, okamžitě toho zalituju, jelikož tentokrát pobaveně zvedne jedno obočí ona a rozhlédne se okolo sebe. Pomalu přejede pohledem po vší té spoušti, co tu zanechala jen tím, že se naštvala. Odfrknu si a stále se snažím udržet svou chladnou tvář, když jí odpovídám.

"Tak co chceš?" Pousměje se a odhalí kousek ze svého dokonale bílého a rovného chrupu.

"Zůstanu tu, ale v kleci nebudu. Ani se k ní nepřiblížím – leda bych chtěla," řekne pevným a rozhodným hlasem.

"A to je všechno?" zeptám se podezíravě, pobaveně a zmateně zároveň. Mohla by si přát miliony věcí a ona se zajímá jen o klece. Buď je hloupá, anebo statečná. Sázím na tu první možnost. Je prostě moc pohodlná - jako každá holka.

"Jo. Přesně tak. Jo a, tu slečnu bych taky ráda vynechala. Koneckonců, taky ti neříkám pitomečku," řekne mi a já se zatnutými zuby přejdu její urážku bez reakce.

"Tak tedy vítej v Zemi Nezemi," řeknu a mírně výsměšně se pokloním. Ona mi oplácí svým pobaveným pohledem.

Sedím u ohniště a spokojeně žvýkám jablko. Pan mezitím někde pobíhá a snaží se po mě uklidit tu spoušť. Jablko jsem si vzala sama hned poté, co mě přivítal "s otevřenou náručí" a uvedl do tábora, kde jsem měla zůstat. Jablek tu byla rovnou celá hromada a já si vybrala to jediné zelené, co tam bylo. Mám radši kyselé a zelené jablka. Zatímco jsem žvýkala ono jablko, tak jsem přemýšlela o všem, co se za poslední dobu událo. A snažila jsem se vzpomenout na svou rodinu. Na to, proč mě opustili a proč tu teď nejsou se mnou... Nebo já s nimi. A proč jsem se vlastně ocitla úplně sama, na nějakém zatraceném ostrově nějakého pitomého Pana a jeho kumpánů. A ještě se tu rozhodla zůstat. Nic z toho mi nedávalo smysl. Ale co mi zbývalo - kam bych asi tak šla, když nevím, odkud jsem? Když jsem jablko dojedla, zahodila jsem ohryzek do obrovského ohně přede mnou. Už mě tu nebavilo sedět, a tak jsem se rozhodla, že se půjdu projít. Pan mi sice nakázal, ať zůstanu tady, ale co. Při nejhorším mě nemůže dát do klece. A s touhle myšlenkou jsem se pomalými a tichými kroky rozešla do džungle. Šla jsem celkem dlouho, až jsem došla k nějaké tůňce. Slunce svítilo vysoko na obloze a házelo světelné odlesky na hladinu vody. Najednou jsem se cítila strašně špinavá, a tak jsem se svlékla do spodního prádla a skočila do vody. Byla studená, ale moc mi to v tom horku nevadilo, spíše naopak. Plavala jsem sem a tam a užívala si ten blažený pocit, jak mě voda omývá a nadnáší. Pořádně jsem si propláchla vlasy, které jsem měla plné hlíny a popela. Pak taky obličej, ruce nohy a postupně celé tělo. Nakonec jsem doplavala k nějaké skále, která vystupovala z vody, vylezla na ni, lehla si a nechala slunce, ať ze mě nechá zmizet kapičky vody a usuší mě. Spokojeně jsem si povzdechla. Po dlouhé době mi bylo skutečně dobře.

Nechal jsem Clary v táboře s tím, že musím uklízet ten bordel, co tu stihla udělat. Ve skutečnosti jsem ale nechal uklízet kluky a snažil se zjistit, kde se v ní sebralo tolik magie, a jak to, že byla vůbec schopna ji použít. Na tomhle ostrově můžu magii používat jen já. Teda, pokud bych někoho nechal magii použít, tak prosím. Ale nepamatuju si, že bych jí v tomhle nechával volnou ruku. Prozkoumával jsem okolí, které zdemolovala, a hledal známky něčeho neobvyklého, co by mi aspoň trochu napovědělo, jak to dokázala. Ale nic jsem nenašel, a tak jsem se rozešel zpátky k táboru. Třeba mi o tom poví něco sama. Když jsem však do tábora došel, zjistil jsem, že tam není. No samozřejmě. Já ji řeknu, ať tu zůstane a ona si zase někam odejde. Typická ženská - dělá si co chce. Ale tohle jí tolerovat nebudu, na mě tohle neplatí. Budu jí muset vysvětlit, kdo to tady vede. Nebylo těžké ji najít. Očividně jí nevadila skutečnost, že bych se o to mohl pokusit, a tak se ani nesnažila po sobě zahladit stopy. To mě trochu uklidnilo - očividně nespěchala a nesnažila se být opatrná, takže ostrov se určitě opustit nechystá. Našel jsem jí u jedné tůňky, kam se většinou hoši chodí mýt - ne že by to bylo bůhví jak často. Rozhlédl jsem se a uviděl před sebou boty a došlo mi, že se možná rozhodla vykoupat. Pozorně jsem prolétl tůňku pohledem. Ve vodě nic, ani na skále nic. Kde může být...?

"Jsem tady nahoře," ozve se najednou někde nade mnou. Když se otočím za zvukem, uvidím ji, jak sedí na větvi jednoho stromu a nohy jí visí dolů. Má na sobě jenom kraťasy a nějaký strašlivě krátký a vysoce nevhodný vršek. Prostě ta věc, kterou měla celou dobu pod tričkem a která zahalovala její... No, to je fuk. Absolutně netuším, jak se to jmenuje. Vypadá teď jinak - čistěji. Usmívá se od ucha k uchu. Pak se na té větvi postaví a saltem skočí dolů přede mě, kde přistane hladce jako kočka. Možná že holka, ale pohyby má elegantní - to se jí musí nechat. Pak se přede mnou narovná do své plné výšky. Uvědomím si, že je asi tak stejně vysoká jako já, což mě lehce znervózní.

"Neřekl jsem ti, ať na mě počkáš v táboře?" zeptám se s pohledem na její odhalené břicho, na kterém se rýsují náznaky břišních svalů.

"Myslím, že jsem něco takového zaslechla..." prohodí nenuceně a rozejde se pro svoje tričko.

"A proč si tam teda nezůstala?" ptám se dál. Znova se na mě otočí.

"Protože jsem nechtěla. Nudila jsem se tam," řekne prostě. Tak nudila?

"Měli bychom si něco ujasnit," řeknu tichým hlasem a ona se na mě zmateně zadívá.

"Tohle je můj ostrov. Moje teritorium, moje království a já jsem tady ten, kdo rozdává rozkazy. Takže," odmlčím se a pomocí kouzla se najednou objevím až těsně u ní, "když řeknu, zůstaň tady, tak zůstaneš. Je ti to jasné?" zeptám se rázně, a pevně se jí zadívám do očí. Čekám, až mi vyhoví, stejně jako to ze strachu časem udělal kdokoli, kdo tu kdy byl před ní. Ona mi ale pohled stále vrací a ani o krok necouvne.

"Nebo co?" zeptá se chladně. Na chvíli se zarazím. Ona toho využije a znechuceně se zasměje.

"Tvé rozkazy budu přijímat," pokračuje dál, "až si to zasloužíš, nebo až se mi bude chtít."

"Radil bych ti mě poslouchat. Tady je to jiné než tam, kde jsi kdy byla," řeknu výhružně. Ona se přiblíží ještě více. Dělí nás teď jen pár centimetrů.

"Tak. Mě. Zkus. Donutit," procedí mezi zuby každé slovo. Pak se ode mě oddálí, vezme si své boty a hrdě odkráčí do tábora. Já jí zamračeně pozoruju a ruce mám pevně sevřené v pěst. Za tohle mi zaplatí.