Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

"Měl si pravdu..."

Pohled Clary

Večer proběhl poklidně. Seděla jsem u ohně a sledovala kluky jak tančí. Zase. A Pan hrál na tu svou píšťalu. Zase. Přijde mi, že tančí skoro pořád, ale žádný jejich tanec není stejný. Dlouho jsem seděla sama, ale pak si ke mně přisedl Robin.

"Jakto, že netančíš? Nechtěli tě v sestavě?" zavtipkovala jsem a on se jen zasmál.

"Odpočinkový čas. Za chvíli se tam vrátím," řekl s úsměvem. Nevypadal, že by si chtěl povídat a tak jsme tam jen tak seděli a byly rádi, že máme společnost. Pak se najednou zvedl a podal mi ruku. Já jen seděla a s pozdviženým obočím se na něj podívala.

"Nechceš se přidat?" ptal se.

"Abych hopkala, jako kdyby se mi chtělo čůrat? Ne, díky," řekla jsem posměšně.

"Je to osvobozující, víš?" řekl přesvědčivě a já se nakonec nechala zvednout a odtáhnout blíže k ohni. Chvíli jsem tam jen tak stála jako prkno a nechápala, co bych měla dělat. Robin se ale ujal iniciativy a začal se mnou točit a poskakovat a než jsem se nadála, tančila jsem nadšeně s ostatníma. Robin měl pravdu - bylo to osvobozující a nové... byla jsem to prostě já. A tak, jsem dlouho tančila v Zemi Nezemi, se ztracenými kluky, pod dohledem Pana. V jednu chvíli to bylo strašně fajn, ale pak se mi najednou udělalo nějak divně. Strašně se mi motala hlava, a tak jsem se rychle propletla mezi kluky, a vyrazila do tmavé, klidné a chladné džungle. Jak jsem se tak motala, zakopla jsem o kořen stromu a padla na kolena. Bylo mi strašně, nemohla jsem dýchat, hlava se mi točila jako kolovrat a bylo mi najednou strašné horko. A tak jsem tam jen klečela a snažila se uklidnit. Strašlivě mě pálilo v nose a když jsem si na něj šáhla, na prstech mi zůstal pramínek rudé krve. Mojí krve. Co se to se mnou sakra děje?!

Pohled Pana

Nemohl jsem o tom přestat uvažovat. Přišla mi zvláštní, ale že by byla mořská panna by mě ani ve snu nenapadlo. Ale byl jsem překvapivě spokojený - nikdo jiný kromě mě to neví. Jsem jediný, kdo to ví. Proti své vůli jsem se pousmál, odklonil svou píšťalu od rtů a podíval se na ni. Pak jsem si vzpomněl, že jsem jí ještě neřekl o tom, co se jí vlastně stalo. Už jsem se chtěl zvednout, že za ni půjdu, ale Robin ji zrovna vytáhl na nohy a chtěl ji zapojit do tance - a ona s ním šla. Měl bych jí to říct, má právo vědět o tom, co se s ní vlastně děje... jenže ona teď po dlouhé době vypadá doopravdy šťastně a já to nechci zkazit. Ne teď. Ještě ne.... Clary nadšeně tancovala s kluky okolo ohně - a šlo jí to. Robin a Adam se střídali s jejími otočkami a ona se upřímně smála. Pak se ale najednou zarazila, a než jsem se nadál, utekla někam do džungle. Nevěděl jsem, co jí je a jelikož jsem chtěl zjistit, co se stalo, odložil jsem píšťalu a vydal jsem se za ní. Nedostala se daleko, jen pár desítek metrů od tábora. Klečela na zemi, strašně hlasitě dýchala a sípala.

"Clary!" vykřikl jsem a rozběhl se k ní. Vzal jsem ji za pas a otočil ji k sobě. Slzely jí oči, z nosu ji vytékala krev a jeden její pramínek vlasů zčernal. Absolutně jsem netušil, co se to děje, ale pak mi to došlo - ta kletba začala působit. Potichu jsem si ji přitáhl do obětí a pevně ji držel.

"Petere? Petere, já... Co se to se mnou děje?"

" Uklidni se, všechno je v pořádku. Jsem tu s tebou," konejšil jsem ji. Pak jsem nás přenesl do stanu abych se o ni mohl nějak postarat. Položil jsem ji na postel a utřel jí krev, kterou měla na obličeji. Pak jsem ji dal ruku na čelo. Byla strašně horká a tak jsem jí přes hlavu přetáhl to její dlouhé tričko a odhodil ho stranou. Jindy bych se trochu zastyděl, anebo aspoň prohodil nějakou lichotku, ale zrovna teď nebyl čas na žádnou z mých obvyklých reakcí. Byla celá promočená. Chtěl jsem jí dojít pro nějaký čaj, ale ona mě zastavila.

"Petere? Petere, prosím... nechoď nikam," sípala zoufale. Chtěl jsem jí říct, že se hned vrátím, ale stačil jeden jediný pohled do jejích zoufalých očí a došlo mi, že od ní nedokážu odejít a tak jsem přešel zpátky k ní, nadzvedl ji a lehl si pod ni tak, aby o mně mohla být opřená.  Ona se je vděčně a unaveně opřela o mou hruď a já kolem ní obmotal své ruce. Chvíli jsme tak bezeslova leželi, jenže ona se rozhodla to ticho přerušit.

"Promiň," řekla jenom. Překvapeně jsem se na ni podíval a ona zase na mně.

"Dělám ti jen potíže, " pokračovala.

"To není pravda Clary, ty za to nemůžeš," řekl jsem s něžností v hlase a odhrnul ji vlasy z obličeje. Ona se jen ušklíbla a odfrkla si. Pak nastala další chvíle ticha, kdy se rozhodla pro spánek. 

"Měl si pravdu..." začala rozespale z posledních sil. Já se na ni jen zmateně podíval a ona pokračovala.

"Holky... jsou... jsou slabé," zamrmlala a usnula.

"Kdybys jen věděla, jak moc jsem se zmýlil," řekl jsem a vtiskl jí letmý polibek do vlasů. Ona se jen zavrtěla a vyčerpaně spala dál. Jindy by působila roztomile - kdyby ji zrovna zevnitř nezabíjela kletba... Musím najít toho kdo to udělal a donutit ho k odpovědnosti. Už mi vzali hodně věcí, ale Clary mi jen tak vzít nemůžou. Zničilo by mě to. Úplně. Byla by ze mě ... jen prázdná skořápka bez duše.  To nesmím dopustit. Nesmím ji ztratit. I kdybych měl obětovat bůh ví co. Nezvládl bych to bez ní. A ani bych nechtěl. Nechtěl bych žít bez jejích vtípků. Nechtěl bych zapomenout na její smích. Na to, jakým elegantním způsobem se pohybuje - a to nejen v boji. Na to, jak je soustředěná, když střílí z luku nebo vrhá nožem. Taky na ty její vyjevené a udivené oči. A už vůbec nechci zapomenout na to, jak se cítím když jsem s ní. Na to, jak mě dokáže rozesmát, anebo jak snadno donutí moje srdce bít 10x rychleji, jen když ji vidím. Neumím si život bez ní představit. Před pár týdny bych si řekl, že jsem blázen. A taky jsem. Jsem blázen do Clary, a miluju ji více, než jsem si kdy myslel, že bych mohl někoho milovat.