Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

Peter Pan a Země Nezemě

Tiše jsem našlapovala a sem tam přeskočila nějaký ten spadlý strom nebo větev. V pohybu a boji jsem zkušená, a tak jsem tichá jako myška. Na chvíli se zastavím a přemýšlím co dál. Rozhlédnu se kolem sebe a usoudím, že bych měla vylézt na strom, abych se mohla rozhlédnout, kterým směrem se dostanu ke zdroji toho kouře. Vyhlídnu si palmu, o níž se opírá jeden polo spadlý strom. Perfektní pro šplhání. Luk si dám přes rameno, rozběhnu se a skočím na strom. Dopadnu hladce jako kočka a přichytím se větve. Perfektní. Sice jsem zapomněla spousty věcí, ale to jak se ladně, tiše a taky elegantně pohybovat ne. Dřepla jsem si, abych se připravila k velkému skoku. Nejbližší "větev" palmy byla dost vysoko, a tak se musím pořádně odrazit a taky se dobře chytit. Jestli se netrefím, spadnu a nejspíš si polámu nohy. Zhluboka se nadechnu, zapřu se rukama a nohama, pak se odrazím a skočím. Ruce natáhnu přímo před sebe a ze všech sil se propnu. No tak, ještě kousek! A ve chvíli kdy už si myslím, že si ty nohy vážně polámu, se zachytím té pitomé větve nebo co to má sakra být. Chce se mi vítězně zařvat, ale musím být nenápadná, a tak se ovládnu. Visím za tu větev jen jednou rukou, takže se chytím i tou druhou, nadechnu se a vyhoupnu se pomocí svých rukou nahoru, abych se na větev mohla obkročmo posadit. Pak se zvednu do dřepu a začnu šplhat nahoru. Tam se postavím úplně a rozhlédnu se. Fouká jemný vítr a já cítím, jak se prohání mými v téhle chvíli krátkými a hnědými vlasy. Není to poprvé, co jsem svou pravou podobu vyměnila za tu klučičí. Je to mnohem jednodušší, než se někde potulovat jako dívka. Blaženě přivřu oči a začnu hledat onen kouř. Netrvá mi dlouho ho najít. Je to už jen kousek, a tak pomalu slezu zpět na nejnižší větev, odtud doskočím na ten polo spadlý strom a slezu dolů. Nadějně se pousměju. Už to není daleko. Vezmu do rukou svůj luk, pevně jej sevřu a vydám se džunglí dál.

Musím už být blízko. Nos mě pálí ze smradu kouře. Kde je kouř, tam je oheň, a i když žádný oheň zatím nevidím, jsem určitě velmi blízko. Pokračuju v cestě, když se za mnou najednou ozve zvuk přibližujících se kroků. Potlačím svůj reflex schovat se, jelikož jsem stejně neviditelná a otočím se. Za chvíli se zpoza keře vynoří jakýsi kluk. Vysoký, na sobě má nějakou zvláštní kapuci nebo plášť a v ruce drží velkou dřevěnou hůl. Vlasy bílé jako sníh mu vykukují zpod kapuce a přes obličej se mu pod okem stejně bílou, možná až trochu stříbřitou barvou na chvilku zaleskla jizva. Projde kolem mě, aniž by si mě všiml, a pokračuje ve své cestě. Tak přece jen tu někdo žije. Potichu se vydám za ním. Zrovna teď je má nejlepší šance, jak se dostat k tomu ohni. Nemá o mě ani tušení. Troufám si říct, že by o mně nevěděl, i kdybych na sobě neměla kouzlo. Po chvíli chůze dojdeme do jakéhosi tábora. Vidím obrovský oheň a spousty kluků. Bingo. Nikde ani jedna holka. Někteří tancují u ohně, jiní si brousí či vyrábí zbraně. Ostatní jí nebo si nezaujatě povídají. Sleduju, kam míří kluk s jizvou. Dojde k nějakému dalšímu klukovi a o něčem s ním diskutuje a rázně u toho gestikuluje. Popojdu blíž a našpicuju uši.

"...jsem nic," doříkává právě ten s tou jizvou.

"To není možné, Felixi. Cítil jsem to. Víš, že se v tomhle nikdy nepletu," řekne ten druhý, se špinavě blond vlasy.

"No, jestli je to vůbec možné a jestli tu opravdu někdo je, nejsem schopen ho najít. Dělal jsem, co jsem mohl," řekne ten Felix. Takže oni ví o tom, že jsem tady, ale vlastně ani neví, že jsem tady... Dobrá práce, Clary.

"Věřím ti, Felixi. Ale ty zase věř mně, poznám, když do Země Nezemě někdo přijde. Cítím to. Chtěl jsem onu osobu hezky uvítat sám, ale nejsem sto ji najít. Vím jen, že je tady a že tu nemá co dělat. Proto jsem vyslal tebe," řekne a položí mu ruku na rameno.

"Jsi jeden z mých nejvěrnějších spojenců a přátel. Znáš mě dost dobře a víš, že nemám rád neobvyklosti."

"Neboj se, Pane, jestli tu někdo je, najdeme ho," odpoví mu Felix. Pan na něj jen kývne a nechá ho odejít. Co se to tu ksakru děje? Musím si to vyjasnit. Podle všeho jsem v Zemi Nezemi s Felixem, Panem a tlupou nějakých dalších kluků. Žádné holky. A očividně se jim moc nelíbí, že jsem tady. A ten Pan říkal, že může vycítit, když někdo na ostrově přibude. V hlavě mi to začne šrotovat. Něco mi na tom všem přijde strašně povědomé... Najednou se mi zamotá hlava a já se musím opřít o strom. Snažím se zhluboka dýchat, ale nedokážu se uklidnit. Zavřu oči a začne se mi vybavovat vzpomínka. Je to, jako by se mi v hlavě odemkly dveře. Stojí nade mnou moje matka. Všechno je ale strašně rozostřené, a tak ji nevidím. Jen slyším. Něco mi vypráví. Nějakou pohádku... Pohádku o Peteru Panovi a Zemi Nezemi. Stejně rychle jak to začalo, to taky najednou skončí. Zhluboka dýchám a vzpomenu si na všechno, co jsem kdy věděla o Zemi Nezemi, Panovi, Felixovi... No do háje. Musím se odsud dostat, hned. Rozběhnu se zpátky do džungle s úmyslem dostat se na pláž a odplout odsud velmi daleko. Pořád se mi ale motá hlava, a tak v půli cesty zakopnu o kořen stromu a padnu na kolena. Cítím, jak ze mě vyprchává mé kouzlo. Je mi neuvěřitelně špatně. I tak se zvednu a klopýtám dál k pláži. Jestli už na sobě nemám své ochranné kouzlo, tak mě může Pan vidět a najít. Musím se odsud dostat. Běžím dál, když v tom do něčeho vrazím a svalím se na zem. Ze všech sil doufám, že je to strom, nebo jelen, nebo tak něco. Samozřejmě mám jako vždy smůlu. Vrazila jsem do samotného Petera Pana.

A ten se teď na mě se vší svou velikostí, ne moc přívětivě, šklebí.

"Ale, ale. Neztratil ses náhodou, hošíku?"

V té chvíli se mi hlava projasní a já se vzdorovitě postavím a oplácím mu jeho pohled svým chladným pohledem.