Ztracená holka v Zemi Nezemi (Peter Pan FF)

Sebastiene...

Pohled Clary

"Bratra?" ptá se zmateně Peter, zatímco mě pevně svírá ve svém obětí.Já jen zakývu hlavou na souhlas a on mě obejme ještě pevněji. Nevím, co mám dělat. Jestli mám brečet, nebo se smát...Nevím ani, jestli ho chci vůbec poznat, a nebo ne... Ale hlavně se mi chce řvát. Jsem naštvaná.Na sebe....Jak jsem na něj mohla jen tak zapomenout? Myslela jsem si, že jsem si vzpomněla na všechno, ze svého života... evidentně ne. Jak jsem jen mohla zapomenout na svého bratra?! Tedy bratry... Když mi řekli, že jsem sem přišla pro svého bratra, vzpomněla jsem si na něj a na Henryho. Můj další bratr, který měl jiného otce. Byl vychovávaný Reginou - zlou královnou. Pamatuju si na něj. Na všechno o něm... ale na svého druhého bratra mám jen pár matných vzpomínek. Vím že byl blonďatý, jako já - teda, než mě zasáhla kletba. Byl celkem vysoký a strašně rád se smál. Kdykoli jsem se cítila na dně, jeho smích mě vždy zvedl ze země a postavil na nohy. Dodal zase mému životu důvody ke smíchu.Taky si pamatuju na to, že rád vyřezával ze dřeva. Vždycky mi vyřezával malinkaté koníky, se kterými jsem si hrála. A stejně jako já miluje jablka.

"Já...já.....nevím co teď má dělat, Petere...." zakňourám jako nějaká ufňukaná holka, za což bych se jindy propleskala...ale teď... teď je mi všechno jedno. Uvědomila jsem si, že začalo pršet.

"Nemusíš nic. Nemusíš hnout ani prstem. Nejdříve se musíš sebrat. Vrátíme se zpátky do tábora... nebo radši do stanu a já ti udělám čaj a lehneš si a odpočineš si.... postarám se o tebe" řekne a chlácholivě mě pohladí po vlasech. Co nejvíce se k němu přitulím.

"Děkuju" zamumlám mu do hrudníku. Jsem mu neskutečně vděčná.Nevím, co bych si bez něj počala. Je mi čím dál tím hůře. A to ani nevím, jestli je to touhle situací, a nebo kletbou... ale jakmile se mi podlomí kolena, dojde mi, že tohle nebude situací... Peter mě podepře a jemně se mnou zatřese, ale nepomáhá to - omdlévám.

"Clary?Clary!Clary mluv se mnou, co je ti?!!?!" slyším křičet Petera. A pak se ponořím do uklidňující temnoty...

--------------------------------------

Když se znovu probudím, necítím se o moc lépe. Jsem pořád moc slabá na to, abych se nějak výrazně pohnula, takže ještě zůstávám ležet beze hnutí a přemýšlím. Musím mít horečku, jelikož je mi neskutečné horko a na čele mám kus látky nasáklý studenou vodou. Peter mě musel vzít zpátky do stanu, jelikož cítím, že ležím na posteli. Ale cítím pod sebou i něco jiného. Pomalu otevřu oči a pozvednu hlavu nahoru. Ležím z části na Peterovi. Objímá mě a leží tu se mnou. Klidně vydechuje. Musel usnout, když mě hlídal. Na tváři má lehce zachmuřený výraz a občas se mu i pohnou rty, jako kdyby mi chtěl něco říct. Jemně ho pohladím po tváři a on se hned probudí. Jakmile mě uvidí, pevně mě obejme a začne mě hladit po zádech.

"Clary...." vydechne zničeně.

"Už jsem se bál, že..." nedokončí to a hlas se mu zlomí, ale já vím co myslel. Bolí mě to. Bolí mě, vidět ho takhle zlomeného. Je mi ještě hůře, protože vím, že je to kvůli mně... z očí mi začnou téct slzy. Peter si to uvědomí a odtáhne si mě od sebe. Začne mi horlivě slzy utírat a tváří se zmateně.

"Proč brečíš? Udělal jsem něco? Nebreč.... prosím" řekne a to poslední slovo mě zarazí. Prosím.... znělo to tak moc zoufale..... Okamžitě zakážu svým slzným kanálkům produkovat více slz.

"Petere?"

"Ano?"

"Mohl by jsi pro mně něco udělat?" zeptám se a on přikývne.