Oheň? Ne, díky.

Změna je život. Nebo ne?

"Crrr!"

Nesnáším pondělí. Praštila jsem do budíku a spala dál. Ale najednou vtrhl do pokoje táta a prohlásil, že mám vstávat.

Pomalu jsem si sedla a spustila nohy z postele. Mimoděk jsem se podrbala na tváři. Najednou jsem ucítila, jak mi po ní stéká krev. Podívala jsem se na své ruce, ale nic jsem neviděla až na to, že moje nehty byly trochu do špičky. Zvláštní. Pak jsem si ale řekla, že jsem si je asi večer bezmyšlenkovitě okousala.

Šla jsem si chystat snídani. Při zalévání čaje jsem si polila ruku horkou vodou. Čekala jsem, že to začne pálit, ale místo toho jsem měla pocit, že voda je studená. Moje znepokojení se stupňovalo. Snídaně mě ale tak lákala, že jsem na to úplně zapomněla.

Školní den byl dost úmorný, protože byl konec pololetí. Takže jsme psali hodně testů. O přestávce mi jeden spolužák nastavil nohu a já upadla. Samozřejmě se mi spolu se svými kumpány smál. Tentokrát jsem se ale už opravdu rozzlobila, protože si ze mě utahuje dnes a denně. Zvedla jsem se ze země, otočila se k němu a vlepila mu facku. Ale zatímco by měl mít na tváři jen červenou skvrnu, měl tam čtyři drápance, jako by ho škrábla kočka. Podívala jsem se na své ruce a na zlomek vteřiny jsem zahlédla, jak se drápy mění v nehty.

Jakmile jsem přišla domů, zalezla jsem si do svého pokoje a snažila se zjistit, co se se mnou děje. Pak jsem si uvědomila, že ta změna byla nejspíš spojená s tím, že jsem se na toho spolužáka naštvala. Zkusila jsem si vybavit tu scénu s fackou, a opravdu, nehty se mi znovu změnily na drápy. Prohlížela jsem si je. Vypadaly jako kočičí, jen delší. Měly poloprůhlednou světlou barvu a byly zahnuté. Byla jsem trochu vystrašená, ale hlavně jsem byla zvědavá. Co já jsem za hybrida?  (I'm dead. xD)

Najednou jsem si uvědomila, že máme úkoly ze školy. Zvedla jsem se ze země, kde jsem doteď seděla, a šla jsem si pro učení. Při cestě pokojem jsem se letmo podívala do zrcadla, které viselo nad komodou, a zaječela jsem. V zrcadle totiž bylo něco mezi mnou a kočkou. Mé červené oči měly svislou zorničku. Vedle nosu mi vyrůstaly fousky a ve vlasech se rýsovaly kočičí uši. A když jsem vycenila zuby, všechny měly špičky a dopředu vystupovaly horní špičáky. Přesahovaly totiž ostatní zuby.

Jak jsem se tak prohlížela, do pokoje vešel táta. Chtěl se zeptat, proč jsem zaječela, ale místo toho jen strnul a koukal na mě v němém zděšení. Snažila jsem se mu to vysvětlit, říkala jsem mu, že je to pro mě taky novinka, ale on řekl jen jedno slovo. Slovo, kvůli kterému jsem se přestala snažit mu to vysvětlovat.

„Vypadni."

„Proč?"

Pak se na mě rozkřičel: „Já se zrůdou v jednom bytě bydlet nebudu, jasný? Vždycky jsem tě nesnášel, a nejenom kvůli tomu, že máma určitě odešla jen kvůli tobě, ale tohle už přesahuje všechny meze!"

V tu chvíli už jsem zadržovala slzy vzteku.

„Proč si myslíš, že moje maminka odešla kvůli mně? Odešla, protože jsi ji mlátil!" rozkřičela jsem se.

„To není pravda! Já ji měl rád, ale s tebou se nedalo vydržet. Třískala s tebou puberta a máma už to nevydržela a odešla!"

„A proč jsi mě teda nevyhodil, jen co mi bylo osmnáct?"

„Tak si tu pro mě za mě zůstaň. Ale nelez mi na oči, jasný?"

Pak se otočil a odešel.

Mojí první reakcí byl pláč. Za prvé jsem ze sebe potřebovala slzami vyplavit napětí, a za druhé jsem se právě dozvěděla, že moje maminka odešla jen kvůli mně.

Co mám teď dělat?

Heyy, everybody. :D

Začala jsem psát nový příběh. (Ne, vážně? To bychom si nevšimli.)

Rozhodla jsem se zveřejnit příběh, co mám už dva roky v počítači. Takže jestli tam bude něco, co se ke mně teď nehodí, nedivte se. Dva roky jsou dlouhá doba.

Chtěla bych se zeptat, jestli má smysl s tímhle pokračovat. Četli byste to? Mám asi padesát stránek ve Wordu. A i tak to má neukončený záver, který budu muset dopsat. Takže vás chci poprosit o zpětnou vazbu.

Chtělo by to nějaký zajímavý rozloučení. Tak...

...

.......

Okej, nic mě nenapadá.

Takže prostě čau. Snad mě něco napadne.