Oheň? Ne, díky.

Láska a smrt

Probudila jsem se u sebe v pokoji. Vedle mé postele seděl Luke. Když si všimnul, že jsem vzhůru, úlevně se usmál.

„Vítej mezi živými, Kori."

„Kde je Simon?" zeptala jsem se.

„Je u sebe doma. Neboj se, je v pořádku. Měla by jsi se bát spíš o sebe. Nechybělo málo a byla by jsi mrtvá."

„Co se stalo? Kdo byli ti Areti?" Když jsem si na tu scénu z lesa vzpomněla, začala jsem se třást strachy. Luke mě pohladil po vlasech.

„Klid, všechno bude v pořádku," konejšil mě. „Ti Areti z lesa byli pomocníci Tenebrise."

„Tenebrise? Nemáme s ním náhodou dohodu?"

„Ano, ale on jí porušil. Zítra k němu pošleme vyjednavače, a jestli se ještě něco stane, tak jsme ve válce. Teď si ještě odpočiň."

„Ne. Já musím jít za Simonem. Musím mu poděkovat. Zachránil mi život." Začala jsem se zvedat, ale Luke mě jemně zatlačil zpátky do polštáře.

„Máš málo energie. Musíš odpočívat."

„Dobře. Ale zítra za ním půjdu."

Rozesmál se. „Jo, zítra za ním klidně můžeš jít. Ale mám pocit, že on se tu do té doby objeví." Pak se zvedl a odešel. Slyšela jsem, jak se dole s někým baví. Pak jsem ten hlas poznala. Simon! Luke se dole něčemu zasmál a pak jsem zaslechla, jak jde někdo nahoru. Dotyčný zaklepal, a když uslyšel moje „Dále.", vešel do pokoje. Byl to Simon. Měl podrápaný obličej a kulhal na levou nohu, ale jinak vypadal dobře. Na rozdíl ode mě. Když jsem se podívala do zrcadla na skříni, viděla jsem, že jsem bílá jako křída. Moje oči byly unavené a měla jsem propadlé tváře. Zvláštní, co s vámi udělá velká ztráta krve. Když mě Simon viděl, trochu zbledl, ale pak zaklepal hlavou a šel ke mně. Posadil se na okraj postele a usmál se na mě. Já jsem se na něj taky usmála, jen trochu zdrceně.

„Jak ti je, Kori?"

„Už mi bylo líp. Jak je tobě?"

„Já jsem v pohodě."

„Moc ti děkuju. Bez tebe bych tu nebyla."

„Neřeš to. To by udělal každý."

„Každý ne. Většina lidí, které znám, by se ke mně otočila zády."

Pohladil mě po tváři. Já jsem zavřela oči, protože jsem si to užívala. Jeho ruka se zastavila a na druhou tvář mi dal druhou ruku. Otevřela jsem oči a viděla jsem, že se ke mně naklání. (Ne.) Nepatrně jsem se usmála a naklonila se k němu. (Nenenenene! ._.) Naše rty se setkaly. Ty jeho byly horké. Zavřela jsem oči a uvolnila se. (Oh god no... -_-)

Mohlo to být pár sekund, nebo klidně pět minut. Pak se Simon odtáhl a dal mi čelo na čelo. Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho. Měl nádherné oči. U zorničky skoro černé, pak plynule přecházely do hnědé a na okrajích byly oranžové. (Okey, to zní i docela hezky. Snad první věc tady, co je hezká.)

„Miluju tě, Kori."

„Já tebe taky, Simone."

Najednou se ode dveří ozval něčí hlas. „Ale ale, dvě hrdličky. To je mi ale podívaná. Zajímalo by mě, co na to řeknou rodiče, Simone."

Simon rychle otočil hlavu a podíval se jeho směrem. Já se tam taky podívala. Ve dveřích stála Lucy a šklebila se na nás.

„Vypadni, Lucy. To je můj dům," houkla jsem na ní.