Oheň? Ne, díky.

Schopnosti

Jen co jsem se uklidnila, sbalila jsem si nějaké oblečení, pár drobností, něco málo peněz, a odešla jsem. Celý den jsem bloumala městem, protože jsem neměla kam jít. Večer jsem došla na Výstaviště, kde právě končila youtuberská akce. Přes slzy jsem neviděla na cestu, tak jsem omylem vrazila do nějakého kluka. Zvedla jsem hlavu, abych se omluvila, a poznala jsem v něm Maxe, svého oblíbeného youtubera. Max se na mě podíval se starostlivým výrazem v obličeji a já si uvědomila, že mám v očích slzy, a začala si je utírat.

„Stalo se ti něco?" zeptal se mě. A já mu všechno pověděla: „Víš, já jsem jiná než ostatní. Můj táta nesnesl, že jsem jiná, a vyhodil mě. Takže nemám kam jít."

„Jak to myslíš, jiná?

„No, asi to bude znít bláznivě a asi mi neuvěříš, ale já nejsem tak úplně člověk."

„Myslíš, jako třeba vlkodlak, nebo tak?"

„No, ne úplně vlkodlak, ale něco podobného."

Max chvilku přemýšlel, a pak řekl: „Jestli chceš, můžeš u mě pár nocí zůstat, než si něco najdeš."

„Jo, a nebude ti to vadit? Přece jen, máš určitě svou rodinu."

„Mě to ani nevadí. Moje holka je vlkodlak, tak ti určitě pomůže to zvládnout." (Ano, vím, že je to kravina, ale zeptejte se mého mladšího já.)

„Tak jo, díky."

„Nemáš za co."

Max bydlel ve dvoupatrovém domě s velkou zahradou. Nabídl mi, že můžu spát v pokojíku pod schody. Poté mě seznámil se svou rodinou, která čítá jeho matku, sestru Lucku a Liv, jeho holku. Max je obeznámil se situací a potom jim řekl, že jsem podobná jako Liv. Vypadali, že tomu rozumí a chápou.

Večer, když jsem se převlékala, jsem si jen v spodním prádle sedla na postel a zkusila jsem se znovu proměnit. Teď jsem se na proměnu jen soustředila - povedlo se mi to. Ale tentokrát jsem cítila, jak mi na zádech něco vystupuje. Pořád jsem měla pocit, jako kdyby se to chtělo roztáhnout, tak jsem se tomu podvolila. A v malém zrcadle, které bylo na dveřích naproti posteli, jsem na svých zádech uviděla černá křídla. Ale ne opeřená, jakoby ptačí, ale šupinatá, blanitá křídla, jako dračí. Na nejvyšším bodě křídel byly zahnuté drápy.

Sedím na posteli a najednou vidím, jak se za mnou vine dlouhý černý ocas. Musel mít alespoň dva metry, protože vedl na zem, po podlaze a stáčel se mi do spirály na klíně. Dost mě to vyděsilo, ale zároveň jsem cítila, jak mě to zvláštním způsobem uklidňuje.

Vydechla jsem úžasem a všimla si, že mi při výdechu vyšel z pusy obláček kouře. Zkusila jsem vydechnout silněji a z pusy mi vyšlehl malý plamínek.

Zavírám oči a poddávám se své mysli. Celé tělo se mění. Nohy a ruce se prodlužují, trup se prohýbá a já sjíždím z postele na zem. Hlava se kulatí a nos se protahuje.

Ze zrcadla na mě hledí obří kočka. Je celá černá, jen červené oči jako by vystupují do popředí. Černá křídla jsou složená na zádech a dlouhý ocas se vlní ve vzduchu.

Lucčin hlas mě vytrhl ze snění. „Děje se něco?"

„Ne, nic."

„Slyšela jsem nějaké rány. Můžu dovnitř?"

„Dobře, ale slib mi, že nebudeš ječet a že to nikomu neřekneš, jo?"

„Ani živé duši. Můžu vejít?"

„Klidně."

Vešla, nadskočila a málem zaječela. Po chvilce se ale uklidnila a pozorovala mě. A najednou, aniž bych něco čekala, se najednou rozběhla ke mně a začala se vyptávat, jak dlouho to umím, co ještě umím, co jsem vlastně zač, jestli nejsem Marťan a podobně. Proměnila jsem se zpátky, rychle na sebe hodila pyžamo a začala jsem jí vysvětlovat, že to je pro mě novinka, že jsem se úplně proměnila poprvé a nemám ponětí, co umím.

Při procházce už v lidské podobě jsem na zahradě potkala Liv. Asi jsem se jí moc nezamlouvala, ale netušila jsem, proč. Jakmile mě uviděla, šla ke mně a začala si mě prohlížet. Tak jsem si ji taky prohlédla, což ji asi rozzlobilo, protože se zamračila. Pak poodstoupila a začala vrčet.

V tu chvíli mi to došlo, ale už bylo pozdě, protože Liv se proměnila ve vlkodlaka a vrhla se na mě. Sotva jsem stihla uhnout, než Liv dopadla na místo, kde jsem předtím stála, a do hlíny vyryla drápy hluboké brázdy.

Než stíhám cokoli říct, cítím, jak mi tělo porůstá srstí a já se začínám měnit. Podvoluji se instinktům a startuji po Liv. Přistávám jí na zádech a drápu ji. Liv vyje bolestí a obrací se na záda, čímž mě přimačkává k zemi a vyráží mi dech. Náhle se otočí a kouše mě do břicha. Cítím, jak mi z rány teče krev, ale stavím se na nohy a s vypětím všech sil letím na nedaleký strom.

Liv skákala pod stromem a vrčela na mě všelijaké urážky. Já jsem se potřebovala uklidnit, abych na ni mohla znovu skočit. Jak jsem seděla a oddychovala, ucítila jsem, že se mi rána na břiše začíná hojit. Podívala jsem se na ni a viděla jsem, jak se zatahuje, jizva mizí a kůže mi znovu porůstá srstí, až nakonec nebylo už vůbec nic vidět.

Zaměřila jsem se opět na vlkodlaka pod stromem. Instinkt mi napovídal, že když ho nezabiju já, zabije on mě, ale jiná část mě mi říkala, že je to přece jen Maxova holka.

„Maxi!" zavolala jsem.

Chvilku se nic nedělo a pak Max vyšel ven. V tu chvíli se ale Liv povedlo narazit do větve pode mnou, strom se celý otřásl a já se neudržela a spadla. Liv se na mě vrhla a a já jen tak tak uskočila. Pak jsem jí skočila na záda, protože mě zaslepila zuřivost, a přichytila jsem se Liv drápy na zádech. Tak se mě chvilku snažila setřást a pak využila toho, že jsme byly u stromu, zvedla se na zadní a zády se opřela o strom, čímž mě přimáčkla ke stromu a znovu mi vyrazila dech. Liv se otočila a rozevírala čelisti, že mě pokouše. Já ale mezitím našla dech skočila jí po obnaženém krku. Chvilku jsme se válely po zemi a snažily se jedna druhou pokousat. Najednou se ozval Maxův hlas: „Tak dost, obě dvě!"

Přestaly jsme stouply si vedle sebe. Stály jsme tam jako pár zmoklých slepic. Než k nám ale Max došel, Liv vedle mě padla na bok a upadla do bezvědomí. Max k ní doběhl, začal na ni tiše mluvit a zkoumal její rány. Po chvíli řekl slovo, které jsem už slyšela, ale nikdy jsem ho nechtěla slyšet znovu. „Vypadni."

Tentokrát jsem byla moc rozzlobená, než abych se rozbrečela. Místo toho jsem se ohradila: „To je nespravedlivé! Liv si začala a já se jen bránila!"

„To jsi fakt přehnala! Nemusela jsi ji tolik zmasakrovat!"

„Liv je sice v bezvědomí, ale já jsem taky docela zmasakrovaná."

„To je mi jedno. Ty nejsi moje holka! Prostě se sbal a už se tu neukazuj."

Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila vztek. Pak jsem sklopila oči, proměnila se zpátky v člověka a otočila jsem se k domu.

Opět jsem na tom v podstatě stejně, jako když mě vyhodil táta, až na to, že teď nemám vůbec nikoho, kdo by mě vzal pod ochranná křídla. Ale zato mám dvě podoby, z nichž jedna má větší sílu než vlkodlak. Celkově jsem na tom vlastně o trochu lépe než předtím.

Už podruhé jsem si sbalila věci a vyšla na zahradu. Viděla jsem, že Max je pořád vedle Liv. Odfrkla jsem si, obrátila se a odešla.

Tak. Co na to říkáte? Mám pokračovat?

A napište mi, co si myslíte, že se stane dál. Díky. ^^

Zatím ahoj. (Ano, ještě stále jsem nevymyslela rozloučení.)