Oheň? Ne, díky.

Ostrov

Přemýšlela jsem, kam půjdu a co budu dělat. Chtělo se mi letět. Roztáhla jsem tedy křídla a vzlétla jsem do mraků. Zrovna zapadalo slunce. Vyletěla jsem ještě výš, abych ho viděla celé. Něco v mé hlavě mi napovídalo, kam mám letět. Letěla jsem nad stromy, nad loukami, nad městy, až jsem asi po šesti hodinách doletěla na okraj oceánu. Na chvíli jsem přistála na zemi, abych si odpočinula a popadla dech.

Pozorovala jsem vlny a přemýšlela jsem co dál. Kam se vydat? Měla bych věřit hlasu v mé hlavě. Ale kam mě ten hlas zavede?

Po chvilce dumání nad svou situací jsem se prostě vznesla a vyrazila jsem směrem, kam mě vedl hlas.

Asi po třech hodinách letu jsem se dostala nad nějaký ostrov. Cítila jsem, že tu mám přistát. Snesla jsem se na zem a proměnila v člověka, abych nebyla nápadná. Byla tma, nic moc jsem neviděla. Hlavou mi bleskla vzpomínka na plamínek, který jsem u Maxe doma vychrlila. Zkusila jsem tedy pootevřít pusu a kolem mě se začalo linout světlo. Překvapilo mě, že chrlení plamenů funguje i v lidské podobě. Otevřela jsem pusu dokořán a vyrazila kupředu. (Tak tady jsem teď dostala záchvat smíchu.)

Po deseti minutách jsem vpravo od sebe uslyšela šramot. Zpozorněla jsem. Otočila jsem se směrem, odkud zvuk přicházel, ale nic jsem neviděla. Najednou na mě ze tmy vyskočila obří kočka. Vypadala jako já, jen jiné barvy, ve tmě nerozeznatelné. Uskočila jsem a rychle jsem se taky proměnila. Druhá kočka se rázem uklidnila a řekla, ať jdu s ní. Tak jsem za ní šla. Zavedla mě do velké osvětlené síně. Všude okolo mě seděly kočky rozličných barev. A všechny se koukaly na mě. Necítila jsem se ve své kůži, tak přikrčila jsem se a pokračovala dál.

Na konci síně seděly na stupíncích tři kočky. Jedna, sněhově bílá, uprostřed a vedle ní zbylé dvě. Jedna připomínala siamku svou pískovou barvou a druhá měla srst šedou. Kočka, která mě přivedla, byla modrošedá, jako zpěněná voda na konci vodopádu.

Došly jsme až k nim. „Moje" kočka si vyskočila na stupínek vedle šedé. Všechny mě sledovaly beze slova a s kamenným výrazem ve tváři.

„Vítej, Kori," promluvila ta bílá kočka.

„Jak víte, jak se jmenuji?"

„Už dlouho tě totiž sledujeme. Čekali jsme, až přijdeš sama."

„Jak jste věděli, že přijdu?"

„Všechny Arety sem jednou nitro zavede."

„Počkat! Areti?"

„Ano, Areti. Arety nazýváme lidi se schopností měnit se v kočičí podobu. Já, Luceat, jsem jeden ze dvou hlavních Elementů, Element světla."

„Element? Co to je?"

„Element je titul. Elementů je celkem šest. Já, Lucy, Element země, Luke, Element vzduchu, Philip, Element vody, ty, Element ohně a Tenebris, Element tmy. My žijeme tady, jen Tenebris žije mimo tento ostrov. Máme s ním dohodu: on neotravuje nás a my neotravujeme jeho. Jinak Lucy má barvu jako písek, Luke jako vítr, Philip jako zpěněná voda na konci vodopádu a já jako čiré světlo. Tenebris je celý černý, logicky. Jen nás překvapilo, že ty nejsi zrzavá."

„Já nevím proč. Prostě mám černou srst."

„To není tvoje chyba."

„A proč Tenebris nežije taky tady?"

„On...není úplně společenský. Má rád svůj klid a svůj prostor. Tady na ostrově se mu nelíbilo."

„Dobře."

„Fajn. Philip tě teď odvede do tvého domku a vysvětlí ti, jak to tu chodí. Philipe? Můžu tě poprosit?"

„Jasně, Luceate. Pojď, Kori."

Šla jsem za Philipem. Zavedl mě k jednomu z mnoha domků, které byly rozeseté okolo síně. Byly tu i obchody, i když jsem nechápala, k čemu jim je obchod s oblečením, protože tady na ostrově všichni byli v aretí podobě, kdy nenosili oblečení. (Koho teď napadla nějaká úchylnost, Areti mají celoročně dlouhou, hustou srst. Takže není nic vidět.) Byla tu i škola a tréninková aréna. Do školy prý budu chodit tři měsíce, abych se něco naučila o Aretech, a v tréninkové aréně prý budu trávit hodně času ovládáním ohně a speciálních schopností. Můj domek byl z cihel, i když ostatní byly ze dřeva. Philip mi vysvětlil, že jelikož jsem Oheň, tak když se rozzlobím, můžu začít hořet, a stavět vždy nový domek by se nevyplatilo.

Když jsem vešla do domku, zjistila jsem, že je větší, než na první pohled vypadal. Byl dvoupatrový. V prvním patře byla malá chodba, pak se dveřmi dalo vejít do velkého obývacího pokoje a kuchyně, nebo jít po schodech nahoru. Nahoře byla docela velká ložnice s balkonem, koupelna a pracovna.

Stěny v obýváku byly do oranžova. Co se týče vybavení, to bylo do černa. Celkem hezká kombinace. Vlevo od dveří byla velká sedačka a před ní malý stolek. Vedle sedačky stál stůl s počítačem. Vpravo od dveří byla televize. Ta stála na malé skřínce se čtyřmi šuplíky. Vedle televize byl jídelní stůl pro šest lidí. Naproti dveřím byl vstup do kuchyně. Kuchyň byla docela malá, jen linka, sporák a lednice. Všechno v černé. Stěny byly do žluta. Bylo to docela uklidňující. Když se vešlo do ložnice, stěny byly temně rudé. Vlevo ode dveří byla velká manželská postel. Měla černé prostěradlo a červené povlečení. Vedle postele byly dva noční stolky, každý z jedné strany. Naproti posteli byla velká černá skříň se zrcadlem. Naproti dveřím byly dveře na balkon. Na balkoně nic nebylo, jen zábradlí. Samozřejmě všechno v černé. Co se týče koupelny, byla docela malá. Ale trochu jinak barevná. Stěny byly černé a vybavení červené. Bylo tam umyvadlo a nad ním zrcadlo. Okolo zrcadla byly poličky na věci. Naproti umyvadlu byla vana. A v rohu byly dveře na záchod. Pracovna mě zaujala nejvíc. Byla totiž zamčená. Ale v obýváku jsem našla na stole klíč. Když jsem odemkla a otevřela dveře, praštil mě do nosu zatuchlý pach. V pracovně byl, na rozdíl od zbytku domu, docela nepořádek. Na stole byly poházené papíry a na zemi ležely knížky z knihovny. Pracovna sama o sobě byla docela malá místnost. Vlevo byl pracovní stůl se třemi šuplíky, naproti němu velká knihovna přes celou stěnu. Naproti dveřím bylo velké okno. Hned jsem ho šla otevřít a začal jsem uklízet. Knížky na zemi jsem uklidila zpátky do knihovny a papíry na stole jsem zčásti srovnala a zčásti dala do šuplíků. Pak jsem šla spát, protože už mi únavou padala hlava.

Tady máte další část příběhu mého mladšího já. Upřímně, u téhle kapitoly jsem párkrpárkrát dostala výtlem, protože jsem si vzpomněla, jak jsem si před dva roky myslela, jak to je epický. A teď mi to přijde jako kravina.

Anyway, doufám, že se vám kapitola líbila. A zítra ahoj u další části.

Ummm...stále jsem nevymyslela rozloučení. Tak... ROHLÍK S VÁMI, LIDI.