Oheň? Ne, díky.

Začátek bitvy

Probrala jsem se ve Velké síni a měla jsem svázané nohy a nemohla jsem se hýbat. Zkusila jsem se zavrtět, protože jsem ležela na zemi v dost nepohodlné poloze, a uslyšela jsem něčí výstražný výkřik. Asi po minutě se objevil Luceat následovaný zbylými třemi Elementy a Martinem. Nesnesla jsem pohled do očí ani jednoho z nich a odvrátila jsem hlavu. Luceat se proměnil na člověka, aby mě mohl prohlédnout. Bylo to poprvé, kdy jsem ho takhle viděla. (To ho až teď viděla v lidský? ಠ_ಠ)

Byl velice pěkný, na rozdíl od Tenebrise. (Hej! -_-) Mohlo mu být tak dvacet let. Měl na sobě bílou košili a bílé kalhoty. Měl delší zlaté vlasy. A celkově vypadal přesně jako člověk, kterého si všechny holky představují, jak je v kleče žádá o ruku. Jenže on skutečně stál přede mnou. (Zas*anej stereotyp.)

Chtě nechtě jsem si ho musela chvíli prohlížet, protože byl opravdu krásný. On se mi podíval do očí a asi usoudil, že jsem se uklidnila, protože kývl na mého hlídače a ten mi potom začal rozvazovat provazy na nohou. Když jsem byla volná, Luceat mi řekl, ať se změním na člověka, a já poslechla, protože jsem neměla sílu se s ním přít. Vzal moje ruce do svých a prohlédl si "tetování". Pak mě pustil a odvrátil se.

„Kdo tě zaklel?"

„Tenebris."

„Proč jsi byla u Tenebrise?"

„A kdo řekl, že jsem tam byla?" nechtěla jsem lhát, ale nějak to ze mě šlo samo. (Dvojsmysl. xD)

„Aby tě mohl zaklít, musel být v tvojí blízkosti. Nedělej ze mě blbečka."

„Dobře. Chtěla jsem se mu pomstít za Lucy a Simona." (Ustupuješ moc snadno.)

Luceat se na mě otočil a chvíli mě sledoval. Potom si povzdechl a řekl mi, ať odejdu. Vyšla jsem ven. Vůbec jsem nevěděla, co se se mnou stane. Zalezla jsem si do svého domku a uslyšela jsem, jak se za mnou samy zamkly dveře. Chvíli jsem seděla na posteli a přemýšlela, co mám dělat. Vtom jsem uslyšela hlasy. Šeptaly něco jazykem, kterým mluvil Tenebris, když mě zaklínal, takže bych jim logicky neměla rozumět, ale já jim z nějakého důvodu rozuměla a věděla jsem, co po mně chtěly. Chtěly, abych šla za nimi. Vzala jsem za kliku od dveří, ale nešlo s ní pohnout. Zkusila jsem tedy okno. To zamčené nebylo, a tak jsem vylezla ven a šla za těmi hlasy. Vedly mě směrem k Tenebrisovi. Chtěla jsem tomu zabránit, ale tělo mě vůbec neposlouchalo. Asi v polovině cesty od svého domku mě potkal Luke.

Otočil se ode mě a pravděpodobně se chystal vydat varovný výkřik, ale já byla rychlejší a vrhla se po něm. Kousla jsem ho do krku a cukla jsem s ním. On spadl na zem a praštil se o kámen. Upadl do bezvědomí. Odplížila jsem se pryč. (Zase popis lvl Kori.)

Nechala jsem se vést těmi hlasy a rozletěla se k Tenebrisovu sídlu. Strážní u brány v hoře mě chtěli nejdřív zastavit, ale já jim něco řekla tou divnou řečí a oni mě pustili dovnitř. Vešla jsem do síně, kde jsem skončila poprvé. Tenebris už na mě evidentně čekal, protože seděl na konci síně a usmíval se na mě. Úsměv na jeho tváři vypadal otřesně. (Je cute, Kikuuu. -_-) Nicméně jsem se vydala jeho směrem.

"Všiml si tě někdo, když jsi odcházela?" zeptal se.

„Jen Luke, ale toho jsem zneškodnila."

Nemluvila jsem svým hlasem, ale takovým podivným, temným, jako bych byla nějaký démon. Tenebris mě pak odvedl do mého nového "pokoje". Do místnosti, kde byla jen postel, stůl a lustr. (Jo, ten lustr je hodně důležitej.)

Po pár dnech, kdy mě moje tělo odmítalo začít poslouchat, jsem se smířila s tím, že je ze mě Tenebrisova loutka.

Asi po měsíci si mě Tenebris zavolal a řekl mi, ať mu ukážu svoje mýtické zvíře. Chtěla jsem tomu zabránit, ale nešlo to, takže jsem se jen bezmocně poslouchala, jak mu říkám, že klidně, ale nejdřív musím posbírat energii. Dohodli jsme se, že přijdu za dvě hodiny. Super, víc času na získání nadvlády nad svým tělem.

Celé dvě hodiny jsem se snažila přemoci svou kletbu, ale marně. Tenebrisova síla byla větší než ta moje. (Logicky.)

Po dvou hodinách jsem se vrátila zpátky k Tenebrisovi a chystala jsem se mu ukázat své mýtické zvíře. Já sama jsem nevěděla, jaké je, protože jsem ho nikdy nebyla nucena použít.

Vyvolání spočívá v tom, že roztáhnete křídla a začnete promlouvat ke zvířeti ve vašem nitru. Ono se probudí, což poznáte tak, že vydáte stejný zvuk jako příslušné zvíře. Potom z vás začne vystupovat.

Začala jsem potichu vyvolávat a viděla jsem, jak mě Tenebris bedlivě pozoruje. Čekala jsem, jaký zvuk vydám, a nakonec jsem předvedla skřek jako nějaký pták. Což mi přišlo zajímavé, protože já jsem ptáky nikdy moc nemusela. (Záchvat smíchu jako prase. Miluju dvojsmysly. xD) Jakmile jsem ale uviděla své zvíře, pochopila jsem. Moje mýtické zvíře byl totiž Fénix. Symbol ohně.

Tenebrise to očividně vyděsilo, protože o několik kroků couvnul. Ani se mu nedivím, jelikož poslední, kdo měl Fénixe, žil asi před tři sta lety a byl to jeden z nejsilnějších Elementů vůbec. Byl dokonce silnější než Světlo a Tma. Tenebrisův strach byl proto zcela oprávněný. A taky by se dal využít, kdybych ovládala své tělo.

V tom jsme uslyšeli zvenku křik a pak hlas Luceata, který volal na Tenebrise, aby vylezl ven. Šla jsem za Tenebrisem, ale on mi řekl, abych se neukazovala. Schovala jsem se tedy za dveře a vykukovala jsem ven. Viděla jsem docela zajímavou armádu. Byly tam stovky mýtických zvířat. Svá zvířata si totiž jsme schopni naklonovat a stvořit si tak svou armádu. Luceat měl bílé orli (Jak jinak.), Luke měl kondory, Philip rysy a Mike, Simonův bratr, měl vlky.

Všechny Elementy jsem viděla stát na kopečku asi sto metrů od nás.

„Co tu chcete?" zakřičel Tenebris.

„Propusť Kori," zakřičel Luceat.

„Ale já jí tu nedržím. Ona přišla sama." To byla sice pravda, ale já byla pod vlivem té zatracené kletby.

Najednou jsem ucítila, že se mnou něco není v pořádku. Začala jsem se třást pod nápory křečí a z hrudi se mi začaly plazit temné pruhy, až kolem mě nakonec vytvořily temnou kouli. Oheň v mém srdci evidentně začal bojovat s kletbou, protože v kouli občas problikávaly plameny, čím dál častěji a na delší dobu. Jenže nakonec kletba zvítězila, koule zmizela a já se svezla na zem. Pak jsem se probrala. Tenebris pořád stál ve dveřích a něco na sebe s Luceatem pokřikovali. Já opatrně vykoukla ven, ale Luceat si mě i tak všiml. Tenebris si mě taky všiml.

„Zalez dovnitř."

Ale Luceat na nás poslal orly. Tenebris vyvolal havrany. Pak se jako na povel vyřítily i ostatní zvířata a zaútočily na havrany. Ti je nezvládali všechny najednou a tak se začaly pomalu přibližovat k nám. Tenebris na mě zakřičel, ať vyšlu fénixe. Dala jsem fénixovi povel, ať zaútočí.

Fénix vyletěl vzhůru k obloze, kde v gejzíru překrásných barev.....explodoval. (Puf!)

„Co to do pr...!"

Jak se máte? Já se mám skvěle, protože jsem vám zase způsobila menší nervy, protože jsem kapitolu zase usekla. Ale co už. :3

Kdyby se někdo smál popisování a dosavadnímu vývoji bitvy, klidně se smějte. Já se budu smát s vámi. Neuměla jsem to vůbec popsat. (Ani teď to neumím, ale pšššt.)

Co si myslíte, že se stane dál? Napište mi váš názor. :D

Zatím ahoj a ROHLÍK S VÁMI!