Oheň? Ne, díky.

Watafak? Ale vážně. Co to je?

Zavřel oči a začal rychle něco šeptat. Najednou můj dům explodoval. Já i Tenebris jsme odletěli, každý jiným směrem. Luceat roztáhl křídla, která vypadala jako andělská, a povyletěl do vzduchu. Okolo něj bylo oslňující světlo, bolely mě z toho oči. V obou rukách měl koule plné světla. A na tváři měl lehce šílený výraz. Pak na mě zaútočil. Nejdřív po mě hodil jednu kouli. Vyslala jsem proti ní ohnivou a obě se srazily a zmizely. Vyhrabala jsem se na nohy a začala hořet. Měla jsem tak trochu lepší obranu. Slabší útoky pohltí oheň a mě to jen přidá sílu. Luceat se ušklíbl a přistál na zemi. Pak vytáhl katanu, kterou měl u boku. (Katanu? Ale noták, nic lepšího mě nenapadlo?) Zavrčela jsem a vytáhla tu svojí. (Všichni máme katany. Odkdy?) Pomalu šel ke mně a katanu zvedl, že půjde seshora na mojí hlavu. Sekla jsem po jeho břichu, abych si ho udržela dál od sebe. Uskočil a moje katana mu jenom rozsekla tričko. Švihnul po mně, ale já se hravě vyhnula. Chviličku jsem jen uskakovala a čím dál víc ho vytáčela. Pak na mě zařval, já se lekla a na chvíli se přestala soustředit. Přiskočil ke mně a shodil mě na zem. Katana mi vyletěla z ruky. Přišlápl mi nohu, abych se nemohla zvednout, a zdvihl katanu. Vítězně se ušklíbl. V tu chvíli už k němu běžel Tenebris se svojí katanou, ale nestihl to. (Dááálší katana. Nuuudaaaa.) Luceat už mě stihl bodnout pod srdce. Zakřičela jsem a pak už okolo mě byla jsem tma.

Tenebris (Powaaaaah!)

Viděl jsem, jak Kori leží na zemi a Luceat jí přišlápl nohu. Vytáhl jsem katanu a běžel co nejrychleji k nim, ale nestihl jsem to. Jako ve zpomaleném filmu jsem viděl, jak Luceatova katana klesá a projíždí Kori skrz tričko. Ta vykřikla a pak už se nehýbala. Doběhl jsem k Luceatovi a zarazil jsem mu katanu pod srdce, ať si zkusí, co to je, hajzl jeden. Začal padat na Kori, ale já ho odhodil několik metrů pryč. Klekl jsem si ke Kori. Dýchala, ale měla zavřené oči. Panebože! Ona žije. Nechci ani vědět, jak jí to bolí. (Srdceryvná scéna. O bože, ne.)

„Kori?" zašeptal jsem. Pootevřela oči a otočila ke mně hlavu. Tekly jí slzy, ale to mě taky. „Prosím, neumírej, zůstaň tu se mnou."

Usmála se. Pak zvedla ruku a pohladila mě po tváři. „Alespoň ty přežij, když já to nedokázala," řekla potichu. (Bla, bla, klišé.)

„Ne, ne ne. Nesmíš umřít, slyšíš? Nesmíš!" zakřičel jsem.

„Promiň," zašeptala. Pak její ruka, kterou mě doteď hladila, klesla k zemi. Zavřela oči a naposledy vydechla. Její tělo se začalo rozplývat a odlétávaly z něj červené a černé jiskřičky, které se rozpadaly ve vzduchu.

„Sbohem, moje malá sestřičko," zašeptal jsem. Pak jsem zvedl hlavu směrem k Luceatovi. On se hýbal! Ten hnusák to přežil! Stoupl jsem si a šel směrem k němu. On si sedl a vyndal si mojí katanu ze zad, jako by se nic nestalo. (Jak si mohl vyndat katanu ze zad? To je gumovej?) Když mě zaznamenal, ušklíbl se.

„Tak co? Už je mrtvá?" zeptal se pobaveně.

„Jo. A to všechno jen kvůli tobě!" Poslední slova jsem už křičel. Luceat se zvedl a já viděl, jak se mu rána v zádech zatáhla.

„Tak, to máme dalšího z Mocných. Teď už mi zbývá jen poslední. Ty," zasyčel. Pak něco zašeptal a za ním se objevilo dvacet jeho vojáků. Byli to ti, kteří mi zabili skoro celou rodinu a pak i mého učitele. Chvíli jsem se klepal vztekem. Pak je Luceat na mě poslal. S úšklebkem šli proti mně. V tu chvíli mě už plně ovládla zuřivost a já se neovládal. Proměnil jsem se v Areta a než stihl kdokoli z nich cokoli udělat, skočil jsem po nejbližším z nich a utrhl mu hlavu. Pak jsem skočil po dalším, ale ten se vyhnul. Obklíčili mě a za nimi se objevili další. Bylo jich okolo mě asi padesát. Neměl jsem šanci a moc dobře jsem to věděl. Skočil jsem po nejbližším a od něj jsem se odrazil pryč z toho kruhu. Odskočil jsem docela daleko, takže mezi mnou a jejich chumlem bylo asi sedm metrů. Přemýšlel jsem, co udělat, ale najednou mě oslepil oslnivý záblesk oranžového světla. Zvedl jsem hlavu za světlem a tam se ve vzduchu vznášel nějaký velký pták. Fénix! Ohnivý Fénix, zvíře mojí sestry. Fénix zaryčel a pak sletěl směrem do chumlu vojáků. Ti začali utíkat, ale než stihli utéct, byl už mezi nimi a slušně je tam mordoval. Podpaloval je a sekal po nich drápy. Během pár vteřin jich většina ležela na zemi. Ti zbylí se shromáždili za Luceatem. Hrdinové. (Jaaaaj.) Fénix přistál přede mnou na zemi, ale byl ke mně zády. A pak se začal měnit. Okolo něj se začaly sbírat ohnivé jiskry a ze země začaly vylézat pruhy temné energie. Tahle směs ho celého obalila a chviličku se nic nedělo. Pak to explodovalo a tam stála Kori. Luceat byl bílý jako stěna a jen tam tak stál. Pak se jeho zbylí vojáci rozpadli na prach. Vyděšeně se ohlédl na kupky prachu a pak se zase vrátil pohledem na Kori. Neviděl jsem jí do obličeje, takže jsem si mohl jen představovat, jak se tváří. A pak... se začala smát. (Ehm? Jí přeskočilo, nebo co?) Podíval jsem se na Luceata a ten vypadal, že se za chvíli rozbrečí. (xDDD) Pak Kori otočila hlavu ke mně a já pochopil, proč se Luceat tolik vyděsil. Kori měla mrtvolně bílý obličej, úplně černé oči, a to včetně bělma, a když se usmála, z pusy jí tekla krev a její zuby byly do špičky a ostré jako žiletky. (Oh crap. ._.) A špičáky tak dlouhé, že jí lezly z pusy jako šavlozubému tygrovi.