Oheň? Ne, díky.

Kletba

Asi tři měsíce jsem svého Martina zasvěcovala do našich tajemství a cvičila ho v našich dovednostech. ((͡° ͜ʖ ͡°)) Ale pořád jsem myslela na Tenebrisův bezmocný výraz, když jsem se mu chtěla zakousnout do krku. Nakonec jsem se rozhodla, že to zkusím podruhé. Já se ti pomstím, to ti slibuju, Tenebrisi. (Omg klišé.)

Jednou v noci, kdy byl měsíc v úplňku, jsem vyrazila. Všichni spali, měla jsem tedy prostor. Letěla jsem na místo, kde jsem viděla Tenebrise naposledy a následně jsem se vydala směrem, kudy tehdy odletěl. Pokračovala jsem asi hodinu, až jsem uviděla horu a v ní obrovské černé dveře. Přistála jsem u nich a ony se samy otevřely. Vešla jsem dovnitř a čekala, že po mně někdo skočí, ale nikde nikdo. (V tu chvíli už měla zdrhat.)

Po chvilce nakukování do všech možných místností jsem objevila dveře, které vedly do obrovského sálu, na jehož druhém konci seděl Tenebris a koukal se na mě. Otočila jsem se. Za mnou stáli tři černí Areti a šklebili se.

„Ahoj, Kori. Už jsem na tebe čekal."

Jeho krátký proslov (Řekl jednu větu. ಠ_ಠ) mě měl donutit, abych se otočila zpátky na něj a ti Areti za mnou mě mohli chytit. A to se jim povedlo. Dva z nich mi podrželi nohy, abych nemohla utéct, a třetí použil mě dosud neznámý chvat, kdy mě drápnul do jednoho místa za krkem, a já cítila, jak se měním na člověka. (To je jaký Jedai?) Snažila jsem se tomu zabránit, ale vůbec to nešlo, a já jsem za chvíli klečela na zemi v lidské podobě a ruce jsem měla svázané za zády.

Donutili mě zvednout se na nohy a táhli mě k Tenebrisovi. Jakmile jsme přišli až k němu, musela jsem si zase kleknout. Tenebris se proměnil na člověka. V této podobě vypadal dokonce ještě hůř. Mohlo mu být zhruba pětadvacet. Měl krátké černé vlasy, v černých džínách a černém tričku vypadal jako nějaký děsivý havran. Přívěšek se mu kýval na hrudi. (V představách je krásnej. ;-;)

Přišel až ke mně a chvilku se na mě koukal. Pak mě pohladil po tváři. Ucukla jsem a on se usmál. Potom začal něco mumlat. Nerozuměla jsem mu, mluvil totiž jinou řečí. Nechápavě jsem se na něj dívala. Najednou jsem ucítila strašlivou bolest v srdci. (Infarkt?) Tenebrisovo mumlání zesílilo v jakýsi proslov a moje bolest se stupňovala. V jednu chvíli už se to nedalo vydržet a já vykřikla bolestí. Tenebris se začal vítězně šklebit a začal mluvit ještě hlasitěji, až spíš křičel. (A pojďme na sebe křičet.) A čím hlasitěji mluvil, tím větší byla moje bolest. Teď už jsem si uvědomila, že asi pronáší nějakou kletbu. (Až. Teď?!) Ale už jsem nevykřikla. Nechtěla jsem mu dát další podnět k pocitu vítězství.

V jednu chvíli byla bolest tak strašlivá, že jsem měla pocit, že asi zemřu, ale najednou přestala. Areti mi rozvázali ruce a já si chtěla stoupnout, ale tolik se mi točila hlava, že jsem spadla na zem a nemohla jsem se pohnout. Cítila jsem, jak mě Areti někam nesou. Chtěla jsem jim v tom zabránit, ale nemohla jsem se hýbat. Areti mě vynesli ven a shodili mě dolů z hory. V poslední chvíli se mi povedlo roztáhnout křídla a nespadnout na zem plnou silou. Stejně to ale bolelo. Chvíli jsem ležela a oddychovala. (To zní hodně zle. xD) Zkusila jsem se pohnout. Šlo to celkem v pohodě. Sedla jsem si a prohlédla si ruce, jestli na nich nemám zářezy od provazu. Žádné tam nebyly, ale zato jsem na hřbetech rukou našla malinké jakoby tetování ve tvaru upířích čelistí. Dumala jsem, co by to mohlo být, a najednou jsem si vzpomněla. Tohle "tetování" znamená, že mě Tenebris proklel Netopýří kletbou.

Netopýří kletba je prý jednou z nejhorších kleteb. Když bude Tenebris chtít, získá kontrolu nad mým tělem a a já se začnu chovat jako bestie. Zaútočím na ostatní a budu je chtít zabít. A jak je někdo jednou prokletý, už mu není pomoci. (Ale ty si určitě najdeš nějakou cestičku.)

Složila jsem hlavu do dlaní a tiše brečela. Po pár minutách jsem se ale sebrala, zvedla se ze země a rozletěla se domů. Doma jsem zamkla a zalezla si do postele.

Ani ráno jsem nevylezla z domu. Přišel Philip, zaklepal na mě a ptal se, jestli jsem v pořádku. Poslala jsem ho pryč. Chvilku se nic nedělo a potom jsem uslyšela kroky a domyslela si, že odchází. Najednou se ozval Luceatův hlas: „Kori, je ti něco?"

"Nechte mě všichni na pokoji!" zakřičela jsem. (Ta kletba z ní neměla udělat rozladěnou puberťačku. ._.) Luceat ale odmítal odejít. Klepal na dveře a prosil, ať ho pustím dovnitř.

Najednou se ozvalo několik silných ran. Viděla jsem, jak se rozletěly dveře a v nich stál Luceat. Pak se mi zatemnilo vidění a já jsem si uvědomila, že se ze mě stává bestie. (Nyan~. Rawr~.) Všechno jsem vnímala tak, jako bych byla někdo úplně jiný a koukala se sama na sebe. Viděla jsem, jak Luceat couvá ze dveří. Po chvilce jsem vyšla i já, ale vypadala jsem úplně jinak. Moje jindy lesklá černá srst postrádala svůj lesk a byla zježená. Moje oči nebyly červené se zorničkou ve tvaru úzké čárky, ale zelené se zorničkou ve tvaru tečky. (Ahoj Tebi 2.0) Moje drápy vypadaly jako Tenebrisovy. Měla jsem vyceněné zuby a výhružně vrčela. Pak se všechno seběhlo moc rychle. Já skočila po Luceatovi, on uhnul, a poslední, co si pamatuji, než jsem ztratila vládu nad tělem úplně, byl pohled na Martina, jak se na mě dívá se strachem v očích.

To bychom měli další kapitolu. Po dlouhé době další. A to bych nebyla já, kdybych to takhle krásně neodsekla. Těšte se na další část. :3

Zatím čau a ROHLÍK S VÁMI!