Oheň? Ne, díky.

Proměna

Jiskry a kousky popela, co zbyly po fénixovi, začaly padat k zemi. Tam, kde se popel dotkl země, se začali rodit noví fénixové a vylétali do vzduchu. Pokud se nějaká jiskra dotkla mýtického zvířete protivníka, sesunulo se v křečích na zem. Ostatní Elementy vypadaly dost překvapeně. Já taky.

Pak, jako na povel, začali moji fénixové slétávat jako šípy zpátky k zemi a útočit na zbylá zvířata. Fénixové byli docela silní a síly se na chvíli vyrovnaly. Pak jsme začali mít převahu. Martin, který do teď neměl křídla, protože ta se vytvoří až po pěti měsících výcviku, se vrhl mezi bojující zvířata a snažil se dostat k nám. Roztáhla jsem křídla a letěla jsem na něj. Bohužel to viděl Philip a poslal na mě několik rysů. Byla jsem oslabená kletbou, takže i těch pár na mě bylo moc.

Místy, kde na mě zrovna neútočili rysové, jsem zahlédla, jak se vedle Tenebrise objevil jeho učeň a když viděl, že jsem v úzkých, odhodlal se mě zachránit. (Statečný to chlapec.) Potom jsem už nic neviděla, protože se mi zatemnil zrak a já se opět proměnila v bestii.

Po nějaké chvíli jsem se probrala a už jsem zase ovládala své tělo. Ulevilo se mi, než jsem spatřila, co je přede mnou. Na zemi ležela mrtvola Tenebrisova učně. Měl úplně rozdrásaný krk a břicho. Jeho skelný pohled mě dosud sledoval. Zamrazilo mě. Podívala jsem se na Tenebrise a sledovala, jak se odrazil a vrhl se na mě. Mezi učněm a jeho mistrem se totiž během výcviku vytvoří zvláštní pouto. A když to pouto někdo naruší, mistr nebo učeň se ho snaží zabít.

A právě o tohle se Tenebris teď snažil. Než jsem stihla zareagovat, byl už u mě a odhodil mě několik metrů dozadu. Zastavila jsem se až o skálu. Au. Zvedla jsem se na nohy, ale Tenebris mi skočil po krku. A nastavil mi nechráněná záda. Vyskočila jsem do vzduchu a dopadla mu na ně. Vyrazila jsem mu dech. Přichytila jsem se drápy, ale on mě setřásl. Jak se snažil popadnout dech, skočila jsem po něm a zakousla se mu do krku. Jeho krev mi zaplnila tlamu. Ale dřív, když jsem někoho kousla, se mi z pachutě jeho krve dělalo blbě. Tahle krev mi chutnala. (Well, jakej je rozdíl mezi Tenebrisovo a jinou krví? To mi trochu nejde do hlavy.) Ve chvíli, kdy mi začala téct do krku, jsem začala sát. Tenebris zařval a snažil se mě strhnout, ale já se držela pevně. Jeho krev mi dávala sílu. Tenebris se pomalu přestával bránit.

„Kori, přestaň!" zaslechla jsem, jak na mě někdo volá jménem. Ale z té krve jsem byla úplně zpitomělá. Jen jsem se podívala, kdo to volá. Byl to Luceat. Šel ke mně. Byl v lidské podobě. Zavrčela jsem, ale Tenebrisova krku jsem se nepustila.

„Kori, prosím, poslouchej mě. Stává se z tebe upír. Budeš se muset na krvi stále přiživovat. Když se pustíš, nezměníš se. Kori prosím, pusť se." (Upír. Vážně? To mě nenapadlo nic lepšího? Ale noták.)

Chviličku jsem zaváhala, ale krku jsem ze zatím nepouštěla. Upír, jo? Byla bych silnější, než jsem teď, jak v lidské, tak v aretí podobě. Ale musela bych každý den pít krev. Ale to by mi ani nevadilo, vždyť ona chutná docela dobře. Ale nejlepší je cítit strach a bezmoc oběti. Přes Tenebrisovu srst jsem zasyčela: „Jdi ode mě! Nepřibližuj se ke mně."

„Kori, nedělej to, prosím." naléhal na mě Luceat.

„Nech mě na pokoji. Já se chci stát upírem."

„Ne, Kori prosím, nedělej to. Stojí ti to za to? Budeš muset denně zabíjet, jen abys se mohla napít krve. Stejně chutná odporně."

„Ty nevíš, jak ta krev chutná. Je to lahůdka. Já pro ni klidně budu i zabíjet."

V tu chvíli sebou Tenebris cukl. Zemřel. (Nekecej.) Viděla jsem, jak se Luceat prudce nadechl a začal rychle couvat. A taky jsem cítila jeho strach. Strašně krásně voněl. Sladká, omamná vůně.