Ten pravý?!

#2

Honza mi ukázal Pardubice,a potom jsme si šli sednout do parku. Sedly jsme si na lavičku pod velký rozkvetlý strom. ,,Nevěděla jsem že jsou Pardubice tak hezký město" řekla jsem. ,,A co sis myslela,že je to nějakej druhej Černobyl?" řekl a zasmál se. ,,Ne,to jsem si nemyslela,jenom nejsem zvyklá na takovej klid,přece jenom je Praha větší a rušnější"odpověděla jsem mu. ,,Jojo to asi jo." Celou dobu jsme si povídali jako bychom se znali léta.

,,Kolik je?" zeptala jsem se. ,,Pět,proč se ptáš,už chceš jít?" zeptal se smutně. ,,Jo,já už půjdu,musím si ještě dovybalit věci,uklidit a tak..." ,,Aha,tak to chápu,a Nici co děláš zejtra?" ,,Nic,proč?" ,,Mohli bysme někam zajít jestli chceš" ,,Ok,tak mi ještě napiš na facebook a nějak se domluvíme,ale teď už vážně musim jít,ahoj" ,,ahoj,a neboj napíšu ti"

Pohled Honzy: Je to docela fajn holka,provedl jsem ji Pardubicema a pak jsem jí vzal do parku. Řekl jsem jí že bysme mohli zejtra někam zajít a ona řekla ať jí napíšu na fb. Co se to se mnou dějě?! znám jí teprve den, ale už mi přijde fajn a dokonce hezká. Já jsem se asi zamiloval?! A pak že láska na první pohled neexistuje! Ale i tak,tohle se mi ještě nikdy nestalo,myslím abych se zamiloval na první pohled. Vždyť je to nenormální!
Klid. Uklidni se Honzo,všechno bude OK.
----------------------------
Cestou z parku jsem si nasadila sluchátka a poslouchala nějaké písničky,když v tom mě někdo chytl za rameno. Byl to TÁTA?! Jediné co ze mě v tu chvíli vypadlo bylo ,,Tati,co tady děláš?" ,,To mě ani nepozdravíš?" ,,A-ahoj,co tady děláš?" vykoktala jsem ze sebe. ,,Přijel jsem se podívat na svoji milovanou dcerunku,to se nesmí nebo co?" ,,Milovanou dcerunku jo,hmmm,ale že jsi mě opustil když jsem tě potřebovala,tak jsem asi tak milovaná nebyla,co!?" Začala jsem křičet přes celou ulici. ,,Uklidni se prosimtě,přece se nebudeme hádat"
,,Tak co potřebuješ?" zeptala jsem se. ,,No víš,mám trochu problémy s penězy,a potřeboval bych půjčit" ,,No to si ze mě děláš srandu,nejdřív mě opustíš a teď se vrátíš jenom kvůli penězům?,žádný peníze ti půjčovat nebudu,na to zapomeň!" začala jsem řvát ještě víc a hlasitěji. ,,Ale notak,vždyť jsme rodina" řekl táta a chytl mě za ruku. ,,Najednou jsme rodina,ale co tenkrát to jsme snad nebyli rodina?" vysmekla jsem se mu a začala jsem utíkat směrem k mému bytu. Čekala jsem že za mnou táta poběží,ale naštěstí neběžel.

Doma jsem si odložila věci,převlíkla se do tepláků a zkontrolovala sociální sítě. Snažila jsem se na tátu zapomenout,ale vůbec to nešlo. Musela jsem pořád myslet na to co se dneska stalo,a začínala jsem se bát co bude dál. Z mého přemýšlení mě vyrušila až zpráva od Honzy:
H-Honza
N-Nicole

H: ahoj,tak kam zejtra zajdem? :)
N: nevim,moc se tu nevyznam něco navrhni:)))
H: kavárna?
N: Ok,kde a v kolik se sejdem???
H: v parku,ve 4? :)
N: ok :)
Pak jsme si ještě chvíli psali. Ta ,,chvíle" byla asi hoďka a půl. Ohřála jsem si večeři,a šla si lehnout.

Tamtadadá nová kapitola je tu. Doufám že se vám líbila. Tahle byla už o dost delší než ta předchozí a docela mi dala zabrat takže budu ráda za voltík popřípadě komentář :3
Valicorn