Ten pravý?!

#17

Ráno jsem vstala a koukal jsem se kolik je hodin. Bylo přesně sedm. ,,Divím se,že jsem nezaspala" pomyslím si a vyhrabu se z peřin. Hned jak se postavím na nohy, tak se mi udělá nevolno. Asi budu zvracet. Okamžitě běžím na záchod a nevolnost při tom svádím na stres z letu.

Když vyjdu ze záchodu tak se můžu konečně chystat. Na sebe se beru jenom legíny a delší volné tričko,make­-up si nedělám,jelikož mi to přijde do letadla zbytečné a vlasy si nechám rozpuštěné. Zkontroluju si jestli jsem si zabalila všechno a pak jenom počkám na Honzu až pro mě přijede.

Slyším zvonek. Ve dveřích stojí Honza s úsměvem na tváři. Automaticky se obejmeme. Pomůže mi se zavazadly a celou dobu se usmívá.

V autě mi řekne že bude vlogovat,tak ať se neleknu když si bude povídat sám se sebou. Zapnul kameru a povídá ,,Takže už se chystáme na letiště a nebojte vy půjdete s náma" najednou natočil kameru na mě a povídá ,,Tak a tohle je Nici,moje přítelkyně,která tam letí se mnou,můžeš pozdravit moje diváky." V tu chvíli jsem trochu zrudla. Jenom jsem zamávala do kamery a potichu zašeptala ,,Ahoj." Honza opět namířil kameru na sebe a řekl ,,Omluvte tady Nici,ona se trochu stydí..." pak ještě něco říkal,ale to jsem moc nevnímala.

Když konečně vypnul kameru,tak jsem ho pořádně políbila. Pak už jsme vyrazili do Prahy na letiště.

Na letišti to vypadalo jako kdyby jste zavřeli tisíc lidí do krabičky od sirek. Opravdu super přirovnání,že?

Jelikož jsem tu nikdy nebyla, tak jsem byla trochu zmatená.

Když jsme čekali na odbavení tak se mi zase strašně rozbolel podbřišek. Chvíli jsem myslela že se neudržím na nohou. Honza si toho všimnul a hned se mi ptal co mi je,jestli to zvládnu a tak...

Řekla jsem mu že to je jen ze stresu. Nechtěla jsem aby si o mně dělal zbytečné starosti.

Pak jsme mohli jít na check-in. To čekání než jsme se dostali na řadu bylo příšerný... A já opravdu nesnáším čekání. Pořád mě bolel ten podbřišek,ale nějak moc jsem to už nevnímala,jelikož jsem chtěla už sedět v letadle a ne stát tady ve frontě.

Asi po hodině strávené ve frontě jsme mohli konečně jít. Měli jsme to akorát,takže jsme šli rovnou do letadla. Usadili jsme se na naše místa a čekali na vzlétnutí. Honza ještě něco říkal do kamery,ale opravdu jsem nevnímala co.

Letuška nám řekla nějaké bezpečnostní pokyny a pak už jsme konečně vzlétli. Myslela jsem že Honzovi rozmačkám ruku,jak jsem se bála. On mě sice celou dobu uklidňoval,ale já se stejně bála že spadneme nebo že se něco stane. Pak jsem na nějakou dobu usnula,takže si toho z letu moc nepamatuju.

Tramtadadá, nová kapitola je tady. Snad se vám líbí a voltík nebo komentář potěší :3 Už nevím co sem napsat tak snad jen že u další kapitoly zase ČŮŮŮS.

Valicorn