MAGIC!

Část bez názvu 22

Z pohledu Belly

Ležela jsem pod stromem a brečela jsem. Jak mi to mohl Will udělat? Cítila jsem, jak se mi srdce láme na tisíce malých kousíčků. Příšerně to bolelo. Chtěla jsem přestat brečet, ale nešlo to a já brečela víc a víc. Usnula jsem, ale i ve spánku jsem vzlykala. Po chvíli jsem se probudila a nevěřila vlastním očím.

Sedla jsem si do turekého sedu a viděla, že komel mě rostou kytky ve tvaru srdce. Zvedla jsem hlavu a viděla jsem, že v koruně stromu jsou motýlci a letí níž ke mně. Zároveň jssme si všimla, že listí začíná žloutnout a čerenat. Ale to co mě nejvíce překvapilo, bylo to, že v lété začalo sněžit. Nerozuměla jsem tomu, ale pak jsem zaslyšela někoho si odkašlat. Koukala jsem kolem a pak jsem zahlédla soustředěného Willa.

,,Wille?" řekla jsem a mé oči se zase naplnily slzami. Když se na mě Will podíval, všechna kouzla zmizela.

,,Ahoj Bell, je mi to strašně líto, to co jsem ti udělal. Promiň." Sklopil zrak a já si konečně všimla, že v ruce drží bílé lilie. Začal se přibližovat a to mě donutilo si stoupnout.

,, Co tu děláš Wille? Neměl bys být v domě a snažit se nikomu neublížit?" viděla jsem, jak ho má slova zranila, ale už bylo pozdě je vzít zpátky.

,,Tys mě změnila. To co jsem ti provedl se nedá odpustit, já si to nikdy neodpustím. Ale i když to bude znít hodně špatně, tak to musím říct. To, že jsem ti skoro ublížil fyzicky, ale opravdu ti ublížíl psychicky, mě probudilo a teď už nedokážu ublížit nikomu."

Začala mi docházet slova a když viděl, že mu nejspíš neodpovím, tak položil kytku na zem a začal odcházet. Já jsem tam stála, koukala na cestu, po které se vydal a na květiny na zemi. Myšlenky mi běhaly hlavou strašně rychle. Nevěděla jsem, jestli mám poslechnout srdce a nebo mozek. Mozek říkal, že mi ublížil a udělá to klidně znovu a srdce? To tvrdilo, že když se přišel omluvit, musel mít o mě strach a že mě má snad i trochu rád.

Poslechla jsem srdce, sebrala lilie ze země a běžela za Willem.

Tak a je to. Konečně, po strašně dlouhý, skoro až nekonečný době další kapitolka. Jestli někdo čte ještě moje příběhy, tak se strašně moc omlouvám, že jsem nic nového nepsala, ale mám toho teď hodně. Čeká mě za pár dní maturita a tak se učím a učím a na nic jiného moc času nemám.  Takže doufám, že to ještě někdo čte, že všichni neodešli pryč a přeji krásné počtení. :)