MAGIC!

Část bez názvu 23

Z pohledu Belly

Ležela jsem pod stromem a brečela jsem. Jak mi to mohl Will udělat? Cítila jsem, jak se mi srdce láme na tisíce malých kousíčků. Příšerně to bolelo. Chtěla jsem přestat brečet, ale nešlo to a já brečela víc a víc. Usnula jsem, ale i ve spánku jsem vzlykala. Po chvíli jsem se probudila a nevěřila vlastním očím.

Sedla jsem si do tureckého sedu a viděla, že kolem mě rostou kytky ve tvaru srdce. Zvedla jsem hlavu a viděla jsem, že v koruně stromu jsou motýlci a letí níž ke mně. Zároveň jsem si všimla, že listí začíná žloutnout a červenat. Ale to, co mě nejvíce překvapilo, bylo to, že v létě začalo sněžit. Nerozuměla jsem tomu, ale pak jsem slyšela někoho si odkašlat. Koukala jsem kolem a pak jsem zahlédla soustředěného Willa.

,,Wille?" řekla jsem a mé oči se zase naplnily slzami. Když se na mě Will podíval, všechna kouzla zmizela.

,,Ahoj Bell, je mi to strašně líto, to co jsem ti udělal. Promiň." Sklopil zrak a já si konečně všimla, že v ruce drží bílé lilie. Začal se přibližovat a to mě donutilo se stoupnout.

,,Co tu děláš Wille? Neměl bys být v domě a snažit se nikomu neublížit?" viděla jsem, jak ho má slova zranila, ale už bylo pozdě je vzít zpátky.

,,Tys mě změnila. To co jsem ti provedl se nedá odpustit, já si to nikdy neodpustím. Ale i když to bude znít hodně špatně, tak to musím říct. To, že jsem ti skoro ublížil fyzicky, ale opravdu ti ublížil psychicky, mě probudilo a teď už nedokážu ublížit nikomu."

Začala mi docházet jeho slova a když viděl, že mu nejspíše neodpovím, tak položil kytku na zem a začal odcházet. Já jsem tam stála, koukala na cestu, po které se vydal a na květinu na zemi. Myšlenky mi běhaly hlavou strašně rychle. Nevěděla jsem, jestli mám poslechnout srdce a nebo mozek. Mozek říkal, že mi ublížil a udělá to klidně znovu a srdce? To tvrdilo, že když se přišel omluvit, tak o mě musel mít strach a že mě má snad i trochu rád.

Poslechla jsem srdce, sebrala lilie ze země a běžela jsem za Willem.