MAGIC!

Část bez názvu 9

Při dalším pohledu na hodinky jsem zjistil, že mám už jen 5 minut a cesta mi bude ještě trvat přibližně 10 minut a tak jsem se rozběhl.

Byli jsme domluveni, že se sejdeme u velkého dubu u louky a pak spolu půjdeme do blízké kavárny. Doběhl jsem tam celý zadýchaný a byl jsem rád, že tam ještě není, že se mohu v klidu vydýchat.

Čekal jsem ještě pár minutek a pak jsem viděl jak přichází. Strašně moc jí to slušelo a já jsem se nemohl ubránit lehkému úsměvu.

„Ahoj Wille. Jsem ráda, že jsme se sešli. Můžeme pomalu jít?"

„Ahoj Bello, moc ti to sluší. Ještě než půjdeme, mám pro tebe překvapení."

Bella na mě koukala jako kdybych spadl z vesmíru, já se ale sehnul pro jednu ulomenou větvičku co ležela na zemi a začal kouzlit. ''Flowerse, flouwerses, flou, flaw, fle, flu..."

Když jsem tohle povídal a koukl se na ní, koukala na mě ještě hůř než do teď. Ale z ničeho nic se z větvičky stala kytice tulipánů a Bella se začala smát.

„Páni Wille, nečekala jsem, že u pouťových triků se musí říkat takhle vtipná slova."

Koukal jsem se na ní, jestli to myslí vážně, ale jelikož začala brečet smíchy, věděl jsem, že ano.

„To ale není pouťový trik Bello. Tohle jsme se naučil pomocí jedné knížky. Pouťové triky jsou o ničem, tohle je opravdové kouzlo a jestli tomu nevěříš, dokážu se naučit další a pak ti to dokážu. Slibuji."

„Wille, začínáš mě trochu děsit."

„Neboj se, neublížím ti." Chytil jsem ji za ruku a koukl jsem se jí do očí, aby mi věřila, protože bych jí nikdy nedokázal ublížit, začalo mi na ní totiž nějakým způsobem záležet.

„Wille, pusť mě, chci jít domů."

Vyškubla se mi a začala utíkat. Já jsem zůstal stát pod dubem a nevěděl jsem co se zrovna stalo a co mám dělat.