MAGIC!

Část bez názvu 14

Viděl jsem zmatek v Belliiných očích, ale kousek odstoupila. Všimla se knihy a vzala ji do ruky.

„Co to děláš? Nech to tam, kde to je a radši jdi pryč. Mohl bych třeba vybouchnout a zmrazit okolí... A tudíž i tebe. A to bych nechtěl, protože mi na tobě začalo záležet."

„Wille. Nebojím se tě, věřím ti a chci ti pomoc, tak už to konečně neodmítej a přijmi pomocnou ruku, dokud ti je nabízena." usmála se na mě a já měl pocit, že mi začalo roztávat srdce. To byl ale ovšem jenom pocit.

Pozoroval jsem Bellu, jak si sedá do houpacího křesla a začíná listovat knihou.

„Podívej, tady je něco napsáno. Jenom je to nějak... no nerozumím tomu. Zkus to přečíst ty." Podávala mi knihu, ale já hodil pohledem na stoleček, aby ji položila tam a já si jí pak mohl vzít.

Když o tom tak začínám přemýšlet, je celkem zajímavé, že jsem dokázal zmrazit vše, ale knihu ne. Učinila tak a já jsem se do knihy podíval a četl jsem nahlas.

„Kdo jednou přečte slova knižní, magii už v sobě nezničí. Tato slova přečte ten, kdo v rodině už čaroděje měl. Dědičná kouzla jsou, však zbavit se jich nemohou. Jediné co dělat můžeš, dostat kouzla do své kůže. Kůže bariérou se ti stane a ovládat ty vše už začneš."

„Co to znamená, Wille?"

„To nejspíš znamená, že už navždy budu muset umět kouzlit, ale musím se to naučit ovládat."