m a d n e s s :: irwin

0.7 -

"Řekl jsem jen pravdu", obhájil se Luke a ruce složil do obraného gesta.

"Luke, nepotřebuji tvé nevhodné poznámky", řeknu skrze zuby.

"Uklidni se. Byl to jen vtip", povzdechl si a posadil se do vzpřímené polohy.

"Velmi blbý vtip, Roberte.", protočím očima a loktem drknu do jeho ramene, načež se na mě ublíženě podívá se slovy: "to bolelo".

Zasměju se.

"Měla bych jít,než se Ashton probudí", vydechnu a vstanu z promrzlé lavičky.

"Konec dnešní vycházky?", zavtipkuje. Zamračím se a rozejdu se pryč od něj.

Bez rozloučení zajdu do ulice, ve které, společně s Ashtonem bydlím. Je to tu útulné. A díky neprůjezdu je tu klid. Tady až na vyjímku ječících dětí.

Klíč vsunu do zámku, pootočím jím a potichu vejdu do chodby, kde si sundám mokré boty. Opatrně položím klíče a hned jak se otočím se mi naskytne pohled na naštvaného Ashtona se založenýma rukama na hrudi.

"Kde jsi byla?", vyštěkne bez pozdravu.

"A-ahoj", vykoktám, pousměju se a sundám si bundu.

"Na něco jsem se tě do prdele ptal!", zakřičí. Dostanu strach.

"Nakoupit ředidlo. Psala jsem ti to na papírek", pousměju se, vejdu do kuchyně a ukážu mu vzkaz.

"Dobře", přikývne a klidem v hlase. Oddechnu si. Rozhlédne se kolem. "A to ředidlo je teda kde?", dál se rozhlíží.

"O-oni", seknu se. "U-už ho neměli", falešně se usměju.

"Aha", přikývne. "Tak oni ho neměli?", zakřičí a jeho dlaň dopadne na mou tvář, která se otočí na levou stranu. Bolelo to. Velmi.

"A použitý kondom mi dát nechceš?", rozkřikne se hlasitěji. Po tváři se mi kutálí slzy.

"Ashtone uklidni se, prosím", vzlyknu. Zrudne. Ale co jsem nečekala,: Od slz také neměl daleko.

"Dávám ti všechno co si můžeš jen prát!", zakřičí se slzami, což mě rozplakalo více. "A ty si mezitím šukáš s někým jiným!", zaječí histericky.

Zakroutím hlavou.

"Víš co? Vypadni od tud!", vykřikne a ukáže na dveře.

"A-Ale Ashtone. Já..-"

"Kurva řekl jsem ať vypadneš", chytne mě za ramena, se kterými začne lomcovat. Zakroutím hlavou.

Naštvaně mě odtáhne ke dveřím, ze kterých mě i s bundou vyhodí. Chvíli mlčky zírám na dveře. Nikdy naše hádka nebyla taková. A už vůbec nikdy Ashton neplakal. Vždy jsem byla já, ta co ustoupí.

Posadila jsem se na schod před domem, tvář si zabořila do dlaní a s naříkáním přemyslela co budu dělat. Věděla jsem, že to z Ashtona po chvilce vyšumí. Jako vždy. Ale netušila jsem, co mezitím.

. . . .