m a d n e s s :: irwin

1.7 - " I'm okay"

Jak jsem tušila, čtení zakázane knihy mi zabralo veškerý čas, který knihovna umožňovala. S úsměvem jsem knihu vrátila tam, odkud jsem si ji půjčila, sbalila si chemii, valejíc se na stole a s batohem na zádech vyšla spokojeně z knihovny. Takhle jsem to dělávala dříve furt. Přinášelo mi to úsměv na tváři; matka nikdy nedokázala pochopit, z čeho jsem tak šťastná. Dokud jsem samozřejmě nepotkala Ashtona, díky kterému jako by se všechny špatné věci, co jsem kdy udělala obrátily proti mě.

Mezi váháním jestli jet autobusem nebo jít na vlastní úsilí, jsem zvolila tu druhou možnost. Nejen, že si můžu srovnat všechny myšlenky, ale i to, že přijdu domů později. Mám čas se alespoň připravit na opilého Ashtona, čekajíc na mě u dveří a jen co vkročím za práh domu, uhodí mě veškerou silou co pobírá.

Vykročila jsem cestou podel silnice a přemýšlela s hlavou sklopenou.

Už z dálky jsem mohla vidět jeho dům. Po zádech mi nekontrolovatelně přejížděl mráz. Byla jsem nervózní, ale i vystrašená tím, co se se stane. Mezitím jsem si z batohu vytáhla za chůze z boční kapsy klíče, připravujíc si ten jeden jediný na odemknutí.

Vsunula jsem klíč do zámku a do dveří jemně uhodila, aby se otevřely. Ashton nebyl schopný je stále po půl roce opravit. Vkročila jsem za práh domu a jen se zrčila zavírajíc oči. Nic. Nechápavě jsem batoh odložila ke zdi, zavřela dveře a kroky odešla do obývacího pokoje odkud se rozléhal Ashtonův oblíbený seriál.

Žadné prázdné lahve od piva. Žádné rozbité věci. "Ashtone, jsi v pořádku?", zeptám se starostlivě hned co ho uvidím sedícího bez pohybu na gauči. Proklepal hlavou a podíval se na mě."Jo, proč bych neměl být?", zeptal se nechápavě.

Sundám si bundu a pověsím ji na věšák. "Já jen, že jsi-", polknu, snažíc se najít to správné slovo "klidný". Přikývne.

"Nestalo se něco?", posadím se do křesla s nechápavým vyrazem. Nikdy jsem za náš vztah ho neviděla takhle klidného.

"Mělo by?", zeptal se také nechápavě. Oba jsme byly ve zvláštní situaci.

"Já nevím, čekala jsem, že budeš-"

"Opilý, naštvaný, krutý?", řekne a stále sleduje seriál. Ani jednou během této konverzace od televize neodtrhl pohled. Přikývnu. "Ano".

"Jen proto, že teď nejsem hajzl mi něco musí být? Nic mi není, jen v klidu sleduju seriál, takže teď prosím zklapni, protože od toho co si přišla jsem slyšel jen slovo; nevím", řekne s klidným hlasem.

"Fajn, ale-"

"Ticho, babe", zastavil mě. "Absolutně nic mi není.".

Přikývnu a kroky se rozejdu do kuchyně, kde si uvařím horký čaj na uklidnění. Netušila jsem, jak se v téhle sitauci zachovat. Nikdy tahle situace nenastala. Vlastně když si tak uvědomuju, nikdy jsem se mu takhle nepostavila. Byla jsem na sebe hrdá.

Nalila jsem studenou vodu do varné konvice a zapla ji. Dlaní jsem se opřela o linku a hleděla z okna na zahradu našich sousedů. Smáli se a grilovali. Vždycky jsem chtěla, aby tak vypadala moje rodina, šťastná.

Horkou vodu jsem nalila do malého hrnku s černým čajem, který jsem nechala lohovat.

- - - - -

přesně 500 slov. nekteří si stěžovali na krátké části, tak vám sem znovu napíšu, že časti mají nad pětset slov.