Lestrange (cz)

Kapitola 1

Je 6.listopadu. Sedím v zadní lavici a zapisuji si poznámky z hodiny Přeměňování. Profesorka McGonagallová se přísně dívá na každého ve třídě a nebojí se pohlédnout ani do mých očí. Cítím, jak se mi vzteky klepe ruka. Zatnu ruku v pěst a ucítím v dlani svoje nehty. Zatnu zuby a vydržím. 

Tohle byla poslední hodina. Svižně odkráčím do zmijozelské ložnice a z pod postele vytáhnu lahvičku s lektvarem. Matka říkala, že to mám pít pokaždé, když se rozčílím. Rozčílím se docela snadno, stačí maličkost. Lektvary mi pravidelně doplňuje profesor Moody. No, mám-li být upřímná, tak Barty Skrk, ale musím předstírat, že nic nevím. Je výhoda mít na hradě své spojence. 

Napiju se a polknu ten odpudivý lektvar. Vypadá normálně, ale chutná vážně odporně. 

"Ahoj, Giselle!" Do ložnice vtrhne Agatha. Rychle lahvičku hodím zpět pod postel a podívám se na ní. Uhne pohledem. Málo lidí vydrží hledět do mých očí déle než dvě vteřiny. Pozdravím Agathu a seběhnu do společenské místnosti. V rukou držím tmavou knihu. Je to kniha kleteb, kterou mi dala matka. Nikdo nesmí zjistit, že jí mám. Moje dosud oblíbená kletba je Crucio. A není to proto, že se díky ní proslavila moje matka. Líbí se mi, když se oběť svíjí na podlaze a prosí, abych přestala. Vyzkoušela jsem ji zatím jen dvakrát. Jednou na Agathe, to bylo poprvé a obětí se stala jen kvůli mé zvědavosti. Později jsem ji vymazala paměť. Po druhé to bylo na nějakém prodavači, který se zakoktával, když se mnou mluvil. Doteď si pamatuju, jak se plazil a prosil, ať přestanu. Ten jeho křik. Usměju se.

Sedla jsem si do křesla a otevřela jsem knihu. "Ten profesor Moody je vážně blázen," slyšela jsem, jak někdo říká. Třeťáci. Pročítala jsem si zápisky, které jsem si četla nejmíň stokrát. Zastavila jsem se u Cruciatus. Kletba, která se nepromíjí. Někdy se mi dělá špatně, když vidím kolem sebe ty sraby. Znovu se začnu klepat. Polknu. Nesmím se nechat vydeptat pitomými slabochy. Nesmím plýtvat ten lektvar. Moc velký hluk. Seberu knížku a procpu se mezi ostatními ven. Ticho. Krásný klid. Po cestě potkám Malfoye a jeho dva idioty. Většina rodiny si myslí, že se Draco připojí k Smrtijedům, ale já si nemyslím, že je dostatečně silný. Je to slaboch, který potřebuje mít neustále někoho za zadkem. Buď svou matku, nebo tyhlety dva. Pokývnu mu na pozdrav. Do očí se mi nepodívá. Za rohem uslyším pláč. Podívám se tam a uvidím malou studentku, asi prvačku. "Co se děje?" zeptám se a pokusím se usmát. "Stýská se mi, chci domů," popotáhne. Ohrnu ret. Slaboch. Zvednu dítě na nohy. Rozhlédnu se kolem. Nikde nikdo. "Musíš být silnější. Tenhle svět nepotřebuje víc slabochů. Crucio!" Dítě zaječí, když ho kletba zasáhne. Zkroutí se na zemi a přitáhne nohy k hrudi. "Crucio!" zaječím znovu a dítě křičí dál. Po tváři mu stékají slzy. Zasměju se. "Pros, ty zbabělče! Pros, abych přestala! Škemrej, srabe!" Ječím a směju se dál. Dítě ječí jako pominuté. Přestanu a přiskočím k němu. Podívám se dívce do obličeje. Hnědé oči. Tuctové. V obličeji vidím strach. "Nic si nebudeš pamatovat," řeknu a namířím na ní hůlkou. "Obliviate!" Pak odejdu.