Lestrange (cz)

Kapitola 9

Nepozorovaně se vrátím do hradu a zamířím rovnou do ložnice. Nikdo tam není. Lahvičky schovám pod polštář. Strhám ze sebe šaty a umyji se horkou vodou. Po kentauřích kopytech mám na boku velikou modřinu a uprostřed ní se táhne jizva. Ránu vysuším a přetáhnu si kolem boků obvaz. Přetáhnu přes sebe tmavou noční košili. Lehnu si a během několika vteřin usnu.

Vzbudím se pozdě ráno. V ložnici je ticho. Rozhlédnu se. Všechny mé spolubydlící ještě spí, kromě Clare, která si češe vlasy. 

"Dobré ráno, Giselle," pozdraví a usměje se na mě. "Jak sis užila ples?"

"Bylo to fajn," zamručím v odpověď a posadím se na posteli. Od boku mi projede prudká bolest. Zasyčím a spolknu výkřik. Dlaní si přejedu přes bok. Modřina bude ještě větší než včera. 

Novina o zabitém kentaurovi se roznesla. Do konce roku to na hradě věděl každý. Co jsem zaslechla, tak kentauři i další obyvatelé lesa jsou na Brumbála pořádně naštvaní. Ten se to určitě pokusí vypátrat. Musím být opatrná. 

Následujících pár týdnů se nic nestalo. Jak jsem správně odhadla, Brumbál se snažil vraždu kentaura vypátrat. Nic ovšem nezjistil. Probodl mě sice takovým pohledem, že by mu ho mohl i bazilišek závidět, ale jak spousta lidí tvrdí, byla jsem celou noc na plese, po kterém jsem šla rovnou do ložnice. Takže mám vyhráno. Doufám. Lahvičky s krví a vlasy pro jistotu nosím u sebe, kdyby někoho napadlo čenichat u mé postele. 

V hodinách jsem si místo poznámek čmárala recepty na lektvary. Už jsem měla popsané alespoň čtyři stránky. Musela jsem si rozmyslet, který zkusím nejdřív. Krve nebylo mnoho a nemohla jsem si dovolit jí plýtvat. 

Na konci ledna jsem se zastavila v kabinetu Bartyho. Svěřila jsem se mu s mými úlovky a ukázala mu papíry s nápady. Barty ukázal na jeden a usmál se. 

"Tenhle je geniální. Nevím sice, co dokáže kentauří krev, ale kombinace s Ďáblovým osidlem by mohla být velmi zajímavá." Odkulhal a za chvíli se vrátil s kotlíkami a ingrediencemi. "Začneme s krví." Otevřu lahvičku a do kotlíku naliju tmavou krev. Pokrčím nos nad pachem. Barty se zachechtal a jal se nakrájet kořen osidla. 

"Už víš, na kom ten lektvar vyzkoušíš? Nebo si promyslela ten můj návrh s otrávenými talíři v kuchyni? Ten poslední lektvar byl celkem úspěch." Znovu se zachechtal. 

"Ještě nevím. Nechci teď zbytečně Brumbála dráždit."

"Chápu. Každopádně, koncem února se koná druhý úkol. Bude tam hodně lidí. A Brumbál bude spíš hlídat Pottera, než tebe."

"Promyslím to."

"Slyšel jsem také o té dívce, Mirandě?"

"Melinda."

"Jistě, Melinda. Už se uzdravila, ale stále bere speciální nápoj na podrážděný krk."

Usměju se. "Jsem docela profesionál, co myslíš?"

"Zajisté."

Pokračovali jsme v tichosti. Barty do kotlíku hodil nakrájený kořen, já jsem pak obětovala jeden vlas. Lektvar zabublal a získal temně červenou barvu. Silně páchl, až jsem si musela zacpat nos. Nakonec jsem do směsi vhodila živé pijavice a sledovala jsem, jak je horká voda zabíjí. Barva ještě o něco ztmavla. Po necelé hodině, když tekutina zchladla, jsem přelila lektvar do nádobky a pevně ji uzavřela.

"Hlavně to neotvírej, prozradil by tě ten smrad," varoval mě Barty.

"Nejsem pitomá." 

"Já vím. Jen, Giselle, buď opatrná." 

Vyletím z Bartyho kabinetu. Má o mě až přílišnou starost. Proberu se davem studentů až do vymrzlého sklepení a rychle doběhnu do společenské místnosti. Ta žije. Když ovšem vkročím dovnitř, veškerý hovor utichne a všechny oči spočinou na mně. Uchechtnu se. Vím, o co tady jde.

"Vím, co za drby se šíří a moc dobře vím, že já jsem ta hlavní podezřelá. Ale já toho kentaura nezabila. Jestli věříte tomu starcovi Brumbálovi, tak je mi vás opravdu líto." Pár lidí tleskne rukama a hovor opět začne. Během cesty do ložnice se spokojeně ušklíbnu. Myslím, že jsem právě dostala celou kolej na svou stranu. Všichni mi věří. A většina ze mě má respekt. Slibné začátky.