Lestrange (cz)

Kapitola 8

Les je tichý. Pod nohama mi křupe sníh, který sem skrz husté stromy napadal. Ozývá se houkání sov.

"Co tu chceš, lidská dívko?" Ozve se za mnou. Otočím se. Kentaur. Přesně to, co jsem chtěla.

"To už se ani člověk nemůže procházet po lese?"

"Jsi na mém území. Odejdi."

"Ne." Kentaurova hruď se napnula. Měl mladou tvář a husté černé vlasy. Rozběhl se proti mě, ale já měla připravenou hůlku. "Pouta na tebe!" Kentaurova kopyta uklouznou a zvíře se zhroutí na zem spoutané v řetězech. "Silencio!" Křiknu ještě, aby kentaur nevydával tak hlasité zvuky. Pomalu se k mé oběti přiblížím. Kentaurova tvář se míchá s zděšením a vztekem. Odzátkuji lahvičku s lektvarem a přidržím kentaurova ústa. Pomalu do něj naliju celý obsah tekutiny. Stejně jako u Melindy, i u kentaura chvíli trvá, než se účinek dostaví. Kentaur začal kašlat. Vidím, jak by si nejraději položil ruku na krk, ale je spoutaný a nic nezmůže. Z jeho úst uniká pěna. Žíla na krku je napjatá k prasknutí. Prudce oddechuje a u kořínků vlasů se mu tvoří pot. Ušklíbnu se. Pak se kentaurova hruď napne tolik, že pouta protrhne. Kentaur se zběsile postaví na nohy a přitom mě kopne do břicha. Odletím o pár metrů dál a zády narazím do stromu. Zaskuhrám a chytím se za břicho. Bolí to jako čert. Zvednu hlavu a vidím, jak ke mě běží kentaur. Rychle se skulím na stranu k zemi. Praštím se přitom o kořen stromu. Zaječím bolestí. Vidím kopyta a pak prudký úder do mého boku. Zaječím znovu, ale překulím se a namířím hůlkou na kentaura. "Impedimenta!" Kentaur vylétne a dopadne o pár metrů dál. Namáhavě se zvednu a rukou se držím za bolavý bok a břicho. Kulhám k ležícímu kentaurovi. Pěna v ústech zmizela a nahradila ho krev. Celý obličej měl teď zakrvácený. Podívám se na jeho nohy. Pravděpodobně se mu zlomily nebo vyvrkly při dopadu. Prudce oddechoval. "Finite incantatem," zašeptám, aby mohl kentaur znovu mluvit.

"Za tohle tě zabijou," zasípá.

Usměju se. "Nikdo to nezjistí."

"Ale zjistí. Všimnou si, že ve stádu chybím."

"Samozřejmě, že si všimnou. Ale myslíš, že by někdo obviňoval studentku sedmého ročníku?" Zasměju se, ale hned přestanu, když  bolavé břicho zaprotestuje.

Kentaur se nadechl a z jeho úst se vyřine krve jako z řeky. Sáhnu mu na krk. Sálá horkem. Tak tohle se stane. Jeho organismus se přehřeje a pak začne vykašlávat krev. Na konci se buď udusí krví v krku nebo přehřátím. 

Sedím u kentaura asi další hodinu, během které přestal úplně mluvit a jen vykašlával krev a tiskl si ruce k hrdlu. Potom zavřel zarudlé oči a vydechl. Postavím se. Jsem roztřesená,ale zároveň vzrušeně nadšená. Moje první vražda. Škoda, že neznám jeho jméno. Jeho tvář se téměř ztrácí pod množstvím krve. Moje šaty taky nejsou dvakrát čisté. 

"Tergeo," zašeptám a z šatů zmizí krev a špína. Měla bych kentaurovo tělo uklidit. Ale bylo by také užitečné vzít si něco do zásoby na lektvary. Takové kentauří vlasy nebo ocas se může vždy hodit. "Diffindo." Namířím hůlku tak, aby se kouzlem uřízl ocas hned od kořene a to samé s několika prameny vlasů. Hůlkou vyčistím prázdnou lahvičku a několik pramenů ocasu a vlasů do ní namačkám. Už jsem na odchodu, když se zarazím. Kentauří krev. S ní by se dalo pár lektvarů taky vymyslet. Jaký má vlastně účinek? O jednorožčí krvi jsem slyšela, ale kentauří? Váhavě přistoupím k mrtvole. Krev na obličeji je už zaschlá a míší se s hlínou. "Diffindo," řeknu a na jeho holém břiše vytvořím hlubokou ránu. Vyliju plnou lahvičku, vyčistím jí a krev do ní nachytám. Ohlédnu se za mrtvým kentaurem. Je neskutečně zubožený. Pocítím hrdost. Matka by byla taky pyšná. S hrdým výrazem se vydám k hradu a v rukou pevně svírám lahvičky s novými úlovky. Vytvořím takové jedy, že i ten největší travič v historii sklopí hlavu.