Lestrange (cz)

Kapitola 7

Dnes je Vánoční ples. Beru si rudé šaty a kabelku, do které dám lektvary. Experimentovala jsem a mám dvě lahvičky zelené tekutiny. Uvidím, co z toho bude. Na ples mě nikdo nepozval. Řekla bych, že moje pověst nepřístupný zlý holky se dostala z úst bradavických studentů i k tim kruvalským a krásnohůlským. No nevadí. Aspoň budu mít čas na trávení.

Přemýšlela jsem nad tím, že bych použila kouzlo imperius na jednu z mých spolubydlících, aby se mnou mohly dávat látku ostatním, ale bojím se, že by na to někdo mohl přijít. Co kdyby se dostaly k Brumbálovi? Ten dědek vždycky zjistí všechno. Musím mít oči na stopkách a nechodit mu na oči. Doufám, že se mu žádné podezřelé zprávy nedostaly a pokud ano, tak snad z nich neviní mě. To by bylo hodně špatné. Už tak mám špatnou pověst a to jen díky tomu, že celá moje rodina je plná smrtijedů. 

Zastrčím poslední prameny do drdolu a rty si naposledy pořádně přetáhnu rudou rtěnkou. Moje ledové oči září. Spokojeně se ušklíbnu a dám se na cestu do síně. Celý hrad je slyšet nadšením a smíchem. Brzy se smát přestanou, až ochutnají kapku mého jedu. 

Vstoupím do síně. Několik chlapců se zastaví a podívají se na mě s obdivem. Když se ale jejich pohled zatne u mých očí, rychle pohledem uhnou. Chci zamířit rovnou ke stolkům s pitím, ale kolem něj nikdo není a samotná bych byla příliš nápadná. Rozhlédnu se. Snape mluví s Karkarovem,McGonagallová s Prýtovou. Nikdo si mě nevšímá. 

"Dobrý večer, slečno Lestrangeová." Trhnu sebou. Otočím se. Brumbál. Snažím se nedát najevo rozhořčení.

"Dobrý večer, pane řediteli."

"Překrásný večer, viďte?" prohlásil a zasněně se rozhlédl po síni.

"Nádherný." Nepovede se mi schovat hořkost mého hlasu a popuzením pokrčím nos. Brumbál se na mě podívá a zajiskří mu oči. 

"Užijte si večer, slečno, budu se na vás dívat na parketu." Usmál se a loudavým krokem odešel. Zaskřípu zuby. Budu se na vás dívat na parketu. Jinak řečeno: "Budu tě celou noc sledovat." Dědek pitomej. Jak může vědět, že mám něco za lubem? Nikdo o tom neví. Možná Skrk něco tuší, ale ten by Brámbálovi nic neřekl. Nebo že by Snape jal nějaké podezření? Ne, to je nemožné, o ničem jsem se před ním nezmiňovala. A i kdyby něco tušil, taky by nic neprozradil. Deru se do davu, který je schloulen u sebe. Každou chvíli by měli přijít šampioni s jejich partnery a slavnostním příchodem zahájit ples. Loktama si udělám cestu a dostanu se dopředu, abych dobře viděla. Delacourová s nějakým chlapcem z Havraspáru, Krum s... no to si dělá srandu? S tou mudlovskou šmejdkou Grangerovou! No fuj! Diggory s Changovou a vzadu Potter s nějakou holkou z Nebelvíru. Ušklíbnu se, když si všimnu Potterova nervózního výrazu. Ubožák.

Začne hrát píseň. Šampioni začnou tančit. Postupně se k nim přidávají ostatní. Držím se zpátky. 

Několik písní stojím v davu a pohupuju se v rytmu a snažím se tvářit normálně. Jako že sem patřím. Pak se protlačím z chumlu ven a zamířím ke stolku s pitím, tentokrát už je obklopen hodně lidmi. Brumbál tančí s McGonagallovou. Výborně. Nenápadně dám ruku do kabelky a vytáhnu malinkou lahvičku. Otevřu zátku. Voní jako líh. Kolem stolku je pět lidí, z toho dva si zrovna berou sklenku k ústům a zbylí tři stojí u sebe a tvoří tak dobrou zábranu, za kterou se schovám a z parketu na mě tak není vidět. Perfektní. Rychle nakápnu zásobu lahvičky do sklenek a pak lahvičku schovám zpět do kabelky. Vezmu do ruky sklenku, do které jsem jed nedala a napiju se. Whiskey. Odejdu od stolu a posadím se na nejbližší pohovku a předstírám, že sleduji dění na parketu. Ve skutečnosti očima mířím stolek s otráveným pitím. Netrvá to ani minutu auž se jedné sklenky chopí dívka s kaštanovými vlasy a růžovými šaty. Je stejně stará jako já a chodí do Mrzimoru. Určitě mudlovská šmejdka. Vyklopí do sebe pití. Nic se neděje. Udělá tři kroky. Chytí se za hrdlo a začne kašlat. Lidé se k ní otáčejí.

"Melindo?" K dívce přiběhne mladík a chytne jí kolem ramen. 

"Jsem v pohodě," řekne Melinda, ale dál se drží za hrdlo.

"Pomoc! Pomozte nám někdo!" K dvojici se přiřítí Brumbál. Trochu couvnu k davu. 

"Odveďte slečnu na ošetřovnu. Hned!" Chlapec si přehodil Melindu přes rameno a utíkal s ní pryč. Brumbál přešel ke stolku. Přičichl k jedné sklence, pak ke druhé. Vytáhl hůllku a jakmile s ní zamával, sklenky zmizely a vzápětí se ovjevily nové. 

"Nic se neděje, vážení,pokračujte v zábavě." Chystám se odejít. "Slečno Lestrangeová?" Do prdele. "Můžete mi vysvětlit, co se stalo?"

Co nejpřesvědčivěji pokrčím rameny. "Ta... Melinda, napila se whiskey a pak se popadla za hrdlo."

"Kde jste byla vy, slečno?"

"Seděla jsem tady." 

"A nenapadlo vás slečně pomoci?"

"Ne! Nepomáhám mudlovským šmejdům!"

"Pozor na jazyk, slečno." Brumbál přimhouřil oči. "Pěkný zbytek večera." Odejde. Vydechnu. To s těmi mudlovskými šmejdy ho zřejmě přesvědčilo.

"Máte štěstí." Za mnou se vynoří Barty v podobě Moodyho.

"Nemyslím."

"Podezřívá Karkarova. Přeci jen je to bývalý smrtijed."

"Myslí si,že jsem zkažená."

"To ano, ale ne natolik, aby věřil, že jste schopná někoho otrávit."

Ušklíbnu se. "Tak to je dobře."

"Příště opatrněji. Nebylo by od věci navštívit rovnou zdroj všech surovin."

"Kuchyň?"

"Jídlo, které se bude podávat, bude otráveno předem."

"Ne, nechci, aby bylo vše otrávené."

"Neznáš systém kuchyně? Stačí otrávit jeden talíř."

"Nepotřebuji radit. Navíc, bude moudřejší chvíli počkat, až Brumbál přestane pátrat."

"Je to na tobě." Barty odkulhá pryč. 

Odeberu se na taneční parket. Stále mám ještě dvě lahvičky s lektvary. Nechci ale riskovat další oběť. Zastavím se a otočím se na podpatku a vydám se pryč z síně. Snažím se jít pomalu, ale vzrušení mě pobízí.

       Ošetřovna je prázdná. Leží tam jen Melinda. Dojdu k ní. Hrdlo má oteklé. Určitě dostala protijed. Dlaní jí sáhnu na hrdlo. Ucuknu. Celé hoří. Má oteklá i ramena. Vsadím se, že kdyby nedostala protijed, je oteklá celá. Možná by dokonce i zemřela na přehřátí organismu nebo něco podobného. Potřebuji někoho, kdo my nikomu nescházel. Žádný student. Musím zjistit, jestli by ten lektvar dokázal někoho zabít. Srdce mi poskočí. Zabít. Ještě nikdy jsem nikoho nezabila, ale musí to být nádherný pocit. 

      Nikdo si mě nevšimne, když proklouznu z hradu ven a dám se cestou k Zapovězenému lesu. V jedné ruce držím rozsvícenou hůlku a v druhé lektvar. Dnes zabiji. Dnešek se navždy uchová v mé paměti.