Lestrange (cz)

Kapitola 10

23.února

Stále jsem nevyužila svůj lektvar. A zítra se koná druhý úkol. Vím, že ho využiji tam. Oběť vyberu náhodně. 

24.února

Ráno je sychravé. Obléknu se do velmi teplého oblečení a kentauří lektvar - jak jsem ho pojmenovala, si dám do kapsy. Lahvička byla oblá a do kapsy se vešla akorát. Agatha, Grace a Anna vyšly dříve a tak jsem šla k jezeru po boku Clare. Prohlížela jsem si jí. Naše vlasy tvořily nádherný kontrast; moje uhlové kudrnaté vlasy a její platinové rovné. Clare měla čistě modré studánkové oči a plné rty. Pohled však měla tvrdý a neukazoval emoce. Jak jsem řekla dříve - hodila by se na smrtijedku. Clare cestou vypráví o svém životě, její rodiče pracují na Ministerstvu kouzel, oba studovali ve Zmijozelu. Je jedináček a žije na kraji Londýna ve veliké vile. 

Studenti se hromadí u jezera. Vidím Brumbála a ostatní profesory, jak mluví se šampiony. 

"Doufám, že se Potter utopí. A ten Diggory taky," řekne Clare. 

V duchu s ní souhlasím. V kapse nahmatám lahvičku a rozhlédnu se po potencionální oběti. Všichni se choulí do kabátů a přešlapují na místě.

"Hned se vrátím," špitnu Clare a zamířím k jednomu chlapci, pravděpodobně druhákovi, který stojí zády k davu a několik metrů od něj. Nikdo si ani nevšimne, že jsem se k němu vydala a ani, že jsem ho otrávila. Najednou však ucítím něco na mé noze. Stočím k ní pohled. Vidím dlouhou hubenou ruku obtočenou kolem mého kotníku. Vteřinu nato jsem ve vodě. Je ledová. Vykřiknu. Je mi to k ničemu. Zamrkám a zaostřím na jezerní ženu, která mě stále drží a táhne hlouběji a hlouběji. Dochází mi kyslík. Třesoucíma rukama vytáhnu z kapsy hůlku. Máchnu s ní před sebou a před ústy se mi vytvoří malá bublina. Vydechnu. Skvěle, aspoň můžu dýchat. 

"Pouta na tebe," řeknu pak. Jezerní žena se však jen zasměje. Kletba na ní nepůsobí. Zakleji. Co teď? Kopu nohama, ale ta vodní potvora má příliš pevný stisk. Podívám se nahoru. Jsem už nejméně patnáct metrů pod vodou. Otočím svůj zrak zpět před sebe. Blížíme se ke skupině jezerních lidí. Je jich přibližně patnáct. Zkusím vyřknout několik kouzel, ale jezerní lidé jsou očividně proti mým kouzlům imunní. Žena, která mě táhne, něco rychle sdělí svým druhům ve své řeči. Nervózně polknu. Jezerní lidé mě začali obmotávat provazy. Snažím se bránit, ale bezúspěšně. Při každém rychlejším pohybu do mě jezerní lidé zaryjí své dlouhé nehty. Z ran mi teče krev. To je konec. Jsem uvězněná. Nemůžu se pohnout. Jezerní lidé odpluli a já zůstala sama. Přemýšlím. Co můžu udělat? Vzpomenu si na lektvar. Teď je mi k ničemu, leda bych chtěla otrávit sama sebe. Pravou ruku mi sice utáhli dobře, ale kdybych pořádně natáhla prsty, do kapsy bych dosáhla a lahvičku s lektvarem bych snadno vytáhla. Podívám se kolem. Plavou tu dvě ryby. Jinak pusto prázdno. V tom mi to dojde. Kouzla použitá na jezerní lidi nefunguje, bublinu kolem úst jsem však vytvořila celkem snadno. To znamená, že zaklínadla fungují stejně jako na souši. Natáhnu prsty a  rukávu vytáhnu hůlku, kterou jsem tam ukryla, když mě jezerní žena táhla dolů. 

"Diffindo," zamumlám a namířím na provazy. Zasyčím, když kouzlo přeřízne i látku a pak i kůži na nohou. Stojí mě to asi dvacet minut a spousty řezanců, než se ocitnu kompletně volná. Rychle začnu plavat nahoru. Nevím, jak dlouho ta bublina ještě vydrží a nehodlám to zjišťovat. Uplavu pět metrů. Pak kolem krku ucítím ty dlouhé hubené ruce. Zaječím. Jezerní žena se zlomyslně zachechtá a něco si pro sebe zamumlá. Táhne mě opět ke dnu. Kopu nohama. Pravou rukou otvírám kapsu a nahmatávám lahvičku. Zuby vyrvu zátku a bleskurychle se otočím. Vrazím celou lahvičku ženě do úst. Vztekle zaječí. Sklo se rozbilo a žena jej vyplivla ven. Oběma rukama jí stisknu pusu a obejmu jí nohama, aby mi neutekla. Ostrými zuby mě kouše a cítím na dlaních horkou krev. Musí ten lektvar polknout. Pak žena ztuhne. Už mě nekouše a tak vyndám zakrvácenou dlaň z jejích úst. Sleduji, co se teď stane. Žena ztuhle stojí na místě s očima vykulenýma. Pak se předklonila a natáhla ruce před sebe. Ústa otevřela do němého výkřiku. Pak se popadla za krk a začala kašlat. Dusí se. Připlavu k ní a sleduji její obličej. Po chvíli žena spustí ruce ze svého hrdla a klesnou jí podél těla. Udusila se. Zamračím se. Doufala jsem, že lektvar bude mít jiný účinek, než udušení. Jezerní žena pomalu padá ke dnu. Nechám jí tak. Vyplavu zpět nahoru.