Brother's friend

20. část

Během večera jsem se tak trochu vzdala své abstinence a pár skleniček nebo panáků alkoholu jsem si dala. A Caroline samozřejmě také.

Bylo asi kolem půlnoci, když mi došlo, že už jsem dlouho neviděla Thomase. ,,Omluvíš mě prosím na chvíli? Půjdu se podívat po Thomasovi." zeptala jsem se Caroline a ona jen přikývla. Vstala jsem a trochu se mi zatočila hlava, ale ustála jsem to. Prodírala jsem se mezi lidmi a snažila se ho najít. Už jsem to pomalu začínala vzdávat , ale narazila jsem na jednoho jeho kamaráda s kterým jsem ho viděla naposledy. ,,Ahoj, hele neviděl si někde Thomase? Nemůžu ho najít." ,,Ahoj, naposledy jsem ho viděl jít nahoru s nějakou blond kočkou." ukázal na schody a mě se na chvíli zastavilo srdce. ,,Dobře, díky." řekla jsem v rychlosti a začala se prodírat ke schodům. Během vteřiny jsem je vyběhla a začala otevírat jednu místnost po druhé. Zbýval poslední pokoj - pokoj pro hosty. Stála jsem tam s rukou na klice a připravovala se na to, co nejspíš uvidím. Otevřela jsem pomalu dveře a stalo se to, co jsem čekala. Thomas si to tam rozdával s nějakou blonďatou courou. Jakmile mě zahlédla, zaječela. Thomas přestal a otočil hlavu mým směrem. S očima plných slz jsem se otočila a začala utíkat. Zamkla jsem se v jeho pokoji, zavolala si taxi a pak jsem si začala balit věci. Slyšela jsem buchot na dveře a jak Thomas řve abych ho pustila dovnitř, že to není tak jak to vypadalo a další debilní kecy. Jasně, že je to tak jak to vypadalo!

Odemkla jsem a vyšla z pokoje i se svými zavazadly. Thomas seděl opřený o zeď kousek od dveří. Snažila jsem se rychle proběhnout, ale zastavila mě jeho ruka. ,,Co ještě chceš?!" zakřičela jsem na něj. ,,Em prosím neodjížděj a nech si to vysvětlit. Není to tak jak to vypadalo." ,,Ne? A jak to teda je?! Thomasi ze mě trubku neuděláš! Ty svoje kecy, že to není tak jak to vypadalo si nech pro tu umělou blondýnu. Moc dobře vím, co jsem viděla!" vysmekla jsem se mu a rozešla se dál. Byla jsem už u schodů, když mě zase chytil za předloktí. ,,Co ještě chceš?!" otočila jsem se a snažila se vytrhnout ruku z jeho sevření. ,,Nech si to vysvětlit, prosím." ,,Tady není, co vysvětlovat! Vím, co jsem viděla!" ,,Prosím Emily." zněl zoufale a svůj stisk zesílil. ,,Au pusť mě! Bolí to." pořád jsem se snažila vytrhnout se mu, ale bylo to beznadějné. Už jsem myslela, že to budu muset vzdát, ale objevil se u nás Brian. Ano, Ten Brian. Odtrhnul jeho ruku a zatlačil ho ke zdi. ,,Sice úplně jistě nevím, co si té holce udělal, ale nech ji bejt!" ,,Neser se do toho Briane!" chtěl ho odtlačit, ale Brian má větší sílu. ,,Budu se do toho srát! Tu holku znám jeden den, ale vím, že si nezaslouží abys jí takhle ubližoval!" ,,Říkám ti nech mě bejt Briane!!" došla Thomasovi trpělivost a volnou rukou mu vrazil pěstí. Brian si to nenechal líbit a tak mu to oplatil, ale Thomas byl v takovém stavu, že to neustál a sjel po zdi až na zem a zůstal sedět. Brian přišel ke mě a vzal mi kufr. ,,Pojď, pomůžu ti." usmál se na mě. ,,Děkuju." řekla jsem a šla za ním po schodech. ,,Co se stalo?" zastavila mě Caroline. ,,Promiň zlato, ale teď o tom nemůžu mluvit. Až dorazím domů, tak ti zavolám." řekla jsem a pospíchala s Brianem ven, kde už čekal taxík. ,,Pojď odvezu tě." nabídl se, ale já ho chytla za loket a tím ho zastavila. Nechápavě se na mě podíval. ,,Děkuji za nabídku, ale pil si a nenechám tě sednout za volant. A stejně už tu mám taxík" ,,Fajn, ale pojedu s tebou." ,,Dobře." usmála jsem se, taxikář dal moje zavazadla do kufru auta a vyjeli jsme na letiště.

,,Moc mě mrzí, co se stalo Emily. Thomas je vážně kretén." objal mě Brian. ,,Děkuji ti, za to, co si udělal. Bez tebe by se mi asi nepodařilo odejít" pořádně jsem ho stiskla. V tuhle chvíli jsem vážně potřebovala objetí. ,,Nemáš za co Em. Ten idiot by si těch ran zasloužil víc. Já mít tak skvělou holku jako si ty, tak ji nikdy nepodvedu." odtáhl se a usmál se na mne. ,,Asi jsem se v tobě spletla. Nejsi až takovej vůl , jak jsem si myslela." nervózně jsem se poškrábala vzadu na krku a on se jen zasmál. ,,No občas jsem pěkný vůl." znovu se zasmál a já s ním. ,,No takhle ti to sluší o dost víc, než když brečíš." zastrčil mi pramínek vlasů za ucho.

,,Upozornění pro pasažéry letu číslo 136 do Londýna. Nastupujte prosím východem 5!" ozvalo se halou. Rozloučila jsem se s Brianem a rozešla se k východu 5.

Po několika probrečených hodinách v letadle jsme konečně přistáli na letišti v Londýně. Bylo mi úplně jedno, že mě takhle vidělo spoustu lidí. Cítila jsem jen tu ukrutnou bolest na hrudi. Nevěřím, že mi tohle udělal. Známe se přeci od dětství! Nevím, jestli mu to dokážu někdy odpustit..

Nechtěla jsem, aby mě takhle viděli kluci. Určitě by se začali vyptávat a já na tohle zrovna nemám sílu. Zavolala jsem si taxi a nechala se odvést k nejbližšímu hotelu.

,,Dobrý den, mohu vám pomoci?" zeptala se mě recepční, když jsem k ní přišla. ,,Dobrý den. Potřebovala bych pokoj pro jednoho na jednu noc." mile jsem se usmála. ,, Máte štěstí, slečno. Máme poslední volný pokoj pro jednoho. Je to pokoj číslo 132 v 7.patře." mile se usmála. ,,Beru ho." podala jsem jí požadovanou částku a na oplátku mi dala kartu od pokoje. Došla jsem k výtahu a stiskla tlačítko, kterým jsem si ho přivolala. Když výtah přijel, připojil se ke mně nějaký mladík v uniformě. ,,Do jakého patra to bude?" zeptal se s milým úsměvem. ,,7.patro prosím." odpověděla jsem a během chvilky se výtah rozjel. ,,Nechci být drzá, ale kdo jste?" ,,Slečno já jsem tu od toho abych vám pomohl se zavazadly." ,,Děkuji, ale to nebude třeba." ,,Já se vás ale neptal. Je to moje práce." nenechal se odbít.

,,Moc děkuji za pomoc." poděkovala jsem mu, když položil má zavazadla u postele. ,,Nemáte zač, slečno. Přeji příjemný pobyt." usmál se a odešel. Zavřela jsem za ním dveře a úplně vyčerpaná se svalila na postel. Cítila jsem jak mi kručí v žaludku, ale vůbec jsem neměla chuť něco sníst. Nevím jak, nebo kdy, ale usnula jsem.