Brother's friend

27.část - ,,You hate me?"

,,Jen jsem jim to  ještě neřekla." dokončila jsem větu a otočila se na Nialla. ,,Em, řekni, že si děláš legraci." zatnul ruce v pěsti. ,,Nialle já.. Promiň, chtěla jsem ti to říct, ale nechtěla jsem kazit tak hezký odpoledne." vykročila jsem jeho směrem. ,,To snad nemůžeš myslet vážně! Ten krypl tě podvede, celé dny se trápíš a pak stačí pár sladkých slovíček a ty mu zase skočíš kolem krku? Copak si nepamatuješ jak si kvůli němu brečela? Jak si kvůli němu nevylezla pár dní z pokoje? Byla jsi na úplném dně a ty mu jen tak odpustíš?!" rudnul víc a víc. ,,Nialle, prosím nech mě.." ,,Mám tě nechat to vysvětlit? Na tom není co vysvětlovat, moc dobře to chápu." nadechovala jsem se, že něco řeknu ale on ještě dodal ,,Zklamala jsi mě." a odešel. 

Bylo mi nehorázně do breku. Všichni okolo mi něco říkali, ale já je neslyšela. Jediná slova, která jsem vnímala, byla ta jeho poslední.,,Zklamala jsi mě." ,,Zklamala jsi mě." ,,Zklamala jsi mě." Nemohla jsem dostat z hlavy jeho naštvaný, ale převážně zklamaný hlas. Bylo to jako ozvěna. Thomas mě chytl za rameno, ale jediným škubnutím jsem jeho ruku shodila a rozeběhla se stejným směrem jako odešel Niall. Musela jsem ho najít. Prostě musela.

Už jsem si myslela, že prostě odjel. Byla jsem úplně zoufalá. Stála jsem uprostřed všeho dění a rozhlížela se všude možně. Už jsem to chtěla vzdát, když v tom mě zaujala osoba sedící u menšího baru. Šla jsem trochu blíž a přemýšlela, jestli je to vážně on. Jen tak jsem tam stála a čekala jestli se aspoň pootočí, abych si byla jistá, že je to vážně on. 

Bingo! vykřiklo moje podvědomí, když lehce pootočil hlavu do strany. Rychlým krokem jsem vyšla jeho směrem, ale asi uprostřed cesty jsem zpomalila. Došlo mi totiž, že vlastně nevím, co bych mu měla přesně říct.

Během chviličky jsem stála za jeho zády a nejistě mu položila ruku na rameno. S trhnutím se otočil a probodl mě pohledem. ,,Běž pryč." otočil se zpět ke svému pivu. ,,Chci si s tebou promluvit." sedla jsem si vedle něj. ,,Ale já s tebou mluvit nechci." snažil se být v klidu. ,,Nialle, prosím. Nechci abychom byli rozhádaní." zadržovala jsem slzy. Nic neřekl. Dopil své pivo a objednal si další.

,,Nenávidíš mě?" vypadlo ze mne po několika příšerně dlouhých minutách. ,,Cože?" konečně se na mě podíval. ,,Nenávidíš mě? Nenávidíš mě za to, že ho i po tom všem miluju?" ,,Emily, to.." zavrtěl hlavou. ,,Nemusíš nic říkat. Už to chápu." přerušila jsem ho. Z oka mi vypadla první slza a tak jsem se zvedla a rozeběhla pryč. Zastavila mě až jeho ruka. Chytl mě za loket a otočil k sobě. 

,,Emily, není to tak jak si myslíš. Nedokázal bych tě nenávidět. Znamenáš pro mě víc než si myslíš." řekl provinile. ,,Em, no tak. Aspoň se na mě podívej. Prosím." ,,Pusť mě." zavrtěla jsem hlavou a dál koukala do země. ,,Prosím Milly. Chtěla sis promluvit, tak se mnou mluv a neutíkej." ,,Chtěla jsem, ale už nechci." řekla jsem tiše. Chytl mě palcem a ukazováčkem za bradu a donutil mě zvednout hlavu. Snažila jsem se i přesto dívat jinam. ,,Pusť mě, prosím." zamumlala jsem. ,,Promluvme si, v klidu." ,,Řekla jsem abys mě pustil!" zvýšila jsem hlas, takže se na nás několik lidí otočilo a to ho přimělo mě neochotně pustit. Rozeběhla jsem se.

Niall's view

,,Kurva!" bouchl jsem pěstí do sloupu a vzápětí toho litoval. Během chvilky jsem měl klouby úplně od krve. ,,Tady." zaslechl jsem vedle sebe. Podíval jsem se na onu osobu. Byla to paní středního věku, která mi s úsměvem podávala kapesník. ,,Děkuju, jste moc hodná." oplatil jsem jí úsměv a přiložil si kapesník na klouby. ,,To nestojí za řeč." řekla a odešla. 

Když jsem došel co nejrychleji zpět k našim věcem, Emily zrovna utíkala pryč i se svými věcmi. ,,Co si jí udělal?!" vylítl na mě ten její jakmile jsem se víc přiblížil. ,,Na rozdíl od tebe nic." odsekl jsem mu a posbíral si své věci. Když jsem se narovnal, dal mi pěstí. ,,Nic víc neumíš?" vysmál jsem se mu. Vrazil mi další. ,,Jak chceš." mykl jsem rameny, odhodil batoh zpět na zem a pustil se do něj. 

Emily's view

Utekla jsem. Nemohla jsem tam zůstat. Normálně bych běžela na své oblíbené místo, ale chtěla jsem být sama a tam by mě určitě našel. Že já husa ho tam vzala. Utíkala jsem a ani jsem nevěděla kam. Slzy mi tekly proudem. Nejlepší kamarád mě nenávidí, protože jsem zamilovaná.

Když už jsem byla dost daleko, tak jsem zvolnila tempo a procházela se mně neznámou částí města. Bylo mi to jedno, protože jsem prakticky ani nevnímala, kam jdu. Nevnímala jsem slzy na mých tvářích. Nevnímala jsem lidi okolo ani jejich pohledy směřující na mou maličkost. Nevnímala jsem nic, co se odehrávalo kolem mě. Jediné, co jsem vnímala, byla vzpomínka na dnešek. Na Nialla.

  ,,Zklamala jsi mě." ...

  ,,Chci si s tebou promluvit." ,,Ale já s tebou mluvit nechci."   ...

  ,,Nenávidíš mě? Nenávidíš mě za to, že ho i po tom všem miluju?"  ..

  ,,Emily, není to tak jak si myslíš. Nedokázal bych tě nenávidět. Znamenáš pro mě víc než si myslíš." řekl provinile. ..

Chytl mě palcem a ukazováčkem za bradu a donutil mě zvednout hlavu.. ,,Promluvme si, v klidu." ,,Řekla jsem abys mě pustil!" 

Celá ta hádka se mi pořád promítala v hlavě jako na nějakém plátně. Pořád jsem slyšela ten jeho hlas jak říká ,,Zklamala jsi mě." ,,Zklamala jsi mě."

Došla jsem k opuštěnému parčíku a sedla si na houpačku. Jen tak jsem seděla a lehce se pohupovala. Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, ale začalo se stmívat. 

Nevím jak, ale nějak jsem potlačila to, co se mi posledních pár hodin promítalo v hlavě a  začala přemýšlet nad tím, co budu dělat. 

Domů jsem nechtěla. Nechtěla jsem ho vidět a už vůbec bych nezvládla všechny ty dotazy a pohledy od ostatních kluků.. 

Po několika minutách přemýšlení jsem se konečně rozhodla. Vstala jsem z houpačky a rozešla se pryč. Nějakou dobu trvalo, než jsem se zase dostala k civilizaci. Když jsem zahlédla taxík, ihned jsem si ho stopla. Nastoupila jsem a nadiktovala řidiči adresu dotyčného.