Vlci ve stínech

1.Kapitola-Můj minulý život

Už předem se chci omluvit za můj pravopis a čárky.

Je už to skoro měsíc co mi rodiče řekli, že se stěhujeme. A proč? Můj táta dostal novou nabídku na práci v Los Angeles. Nabídli mu větší plat než měl doposud, a tak nabídku přijal. Řekli mi to narychlo, takže jsem se nestihla pořádně rozloučit se svými kamarády na staré škole.                                                    Bude se mi stýskat, ale moji rodiče mi tu nedovolí být a pořád chodit do školy, i když tady mám babičku, která mi sama nabídla, že u ní můžu bydlet. Mou starou školu jsem měla moc ráda, i přesto jsem typ člověka co radši tiše trpí v koutě než abych byla středem pozornosti, ale nikdy mi to nevadilo. Na škole jsem měla hodně kamarádů( i vzhledem k mé povaze)a svou třídu bych zanic na světě nevyměnila, ale teď se vše změní! Vždy jsem byla trochu  drsňačka, však to znáte. Ale nedávala jsem to najevo. Teď se to ale změní. Já už nechci být ta křehká, měkká holka, kterou může každý beztrestně urážet.                                                                                                                                                                                                Táta zavelel a konečně jsme vyjeli. Má sestra Laura se pohodlně usadila na jedno ze zadních sedadel, zatímco já jsem pomáhala našim rodičům naložit zavazadla a zbytek těch zbytečných krámů. Nikdy jsem si nemyslela, že se odtud odstěhuji, ale to asi nikdo. Byli jsme tu tak spokojení, ještě teď tomu nemůžu uvěřit. Skvělí sousedé, levné ceny v nedalekém obchodě, ba i dokonce kousek od našeho domu je park s hřištěm, velkým rybníkem a cestami, které vedly téměř kdekoli. Den prožitý v parku byl příjemně ztrávený čas. Ale tam už se asi nepodívám. Už teď mi chybí. Ze zasnění o dokonalé čtvrti, kde jsme doposud bydleli mě vytrhla otázka mé sestry: nemůže tam táta dojíždět? Máma se na ni otočila a řekla, že by to nestíhal. Musel by bydlet v Los Angeles. Laura se rozplakala, a mamka ji začala utěšovat. Ale já jí rozuměla, taky se mi chtělo brečet a nechat ty krásně vzpomínky zapečetit slzami.                    Táta zavelel a všichni jsme nastoupili do auta. V duchu jsem se modlila ať to není naposled co toto místo vidím. Cesta rychle uběhla, během dvou dnů jsme byli v Los Angeles. Už teď se mi stýská.