Pondělí nezvykle rychle uběhlo a já už se těšila domů. Hlavu jsem měla ale plnou policie a náhlého zmizení Laury. Nevěděla jsem co se stalo. Nikdy bych do ní neřekla že by mohla utéct, nebo se nechat přemluvit k podobné věci. Pomalu jsem šla k autobusu, ale najednou kolem mě projela velká černá dodávka. V okně auta jsem zahlédla záblesk, ale nevěnovala jsem mu příliš velkou pozornost. Měla jsem z ní divný pocit ale nevěděla jsem proč. Až po chvilce mi došlo že si mě možná vyfotili. Pomalu jsem došla na zastávku, ale měla jsem divný pocit že mě někdo sleduje. Zastavila jsem se na stejném místě jako obvykle a opatrně se rozhlédla po ulici, ale nikoho jsem neviděla. Nevěděla jsem co se děje. Napadlo mě jestli to nemá něco společného se zmizením Laury. Po chvilce jsem si ale všimla nějakého člověka stát na druhém konci zastávky. Měl černou mikinu s kapucí přes skoro celý obličej, černé kalhoty a sluneční brýle, i když moc nebyly vidět přes kapuci. Vzpomněla jsem si že je to ten stejný člověk, kterého jsem zahlédla dnes po vyučování před školou. Asi mě sledoval. Autobus přijel a já rychle nastoupila. Na zastávce jsme čekala jen já a ten neznámý člověk. Rychle jsem nastoupila do autobusu a sedla si. Autobus byl skoro prázdný, kromě asi tří lidí. Ten člověk, který mě měl sledovat si sedl do posledních sedadel. Radši jsem si vytáhla mobil a napsala mamce jestli je doma. Chtěla jsem být s někým v kontaktu. Cesta pomalu utekla, ale dočkala jsem se a autobus zastavil na mé zastávce. Rychle jsem vystoupila. Najednou mi přejel mráz po zádech, když jsem zjistila že ten člověk vystoupil na stejné zastávce a že se drží nejméně deset metrů zamnou. Nevěděla jsem co dělat. Ale najednou mě napadlo že by nebylo dobré kdyby zjistil kde bydlím. Pokud to ještě nevěděl. Vzpomněla jsem si že cestou domů z autobusové zastávky je knihovna. Modlila jsem se ať mají ještě otevřeno. Skoro jsem doběhla ke dveřím a vešla dovnitř. Bylo otevřeno. Knihovna zavírala až za dvě hodiny. Pozdravila jsem, odložila si batoh a šla se podívat po nějakých knihách. Nějakou jsem našla a začala si číst. Na asi dvacáté šesté stránce jsem zjistila že už jsem měla být dávno doma. Mamka mi napsala nejméně pět zpráv a tři nepřijaté hovory. Vzala jsem tu knihu a šla ke knihovnici, která seděla za pultem. Podala jsem ji knihu. Neměla jsem ale průkaz, a tak mi nabídla že si ho můžu založit. Netrvalo to ale moc dlouho, což mi moc nepomohlo. Nechtělo se mi z bezpečí knihovny ale šla jsem. Vyšla jsem ze dveří ale toho člověka jsem neviděla. Asi už odešel. Neuvěřitelně se mi ulevilo. Když jsem přišla domů, mamka s tátou už byly vystrašení. Chtěla jsem to vysvětlit ale nedali mi možnost. Až po asi půl hodině mi dali možnost jim to vysvětlit. Až po asi půl hodině jsem jim mohla vysvětlit že jsem byla v knihovně. Ale o tom neznámém člověku jsem jim neřekla. Nechtěla jsem je tím stresovat.
ČTEŠ
Vlci ve stínech
Ngẫu nhiênTento příběh vypráví o patnáctileté Christin Botshmonnové, která se právě odstěhovala se svými rodiči a třináctiletou sestrou Laurou. Stěhuje se z města, které měla moc ráda. Měla tu spoustu kamarádů a skvělou třídu, ale doma už to bylo trochu složi...
